Návrat na Zéland aneb dny hrůzy

Po dlouhém čekání na letišti nasedám v Sydney lehce po sedmé večer do letadla.  

Letenku jsme kupovala přes webovky cheapoair.com a cestovala s JetStar, což už vám může něco napovědět o kvalitě letu. Nejlevnější možná zpátečný letenka na předem přesně určený termín mě vyšla i tak dráž, než jsem čekala, a to i se zavazadlem zhruba na 7 500,-. 

K mý pochmurný náladě z odletu od rodiny se přidává pár dalších extra faktorů.

• Je tu dost nepohodlno.
• Vyfasovala jsem prosezenou sedačku, která mě tlačila do zad.
• Aby toho nebylo málo, tak člověk za mnou se ještě opíral kolenama a člověk přede mnou si sklopil sedačku
• Do toho všeho mám ob sedačku v řadě před sebou dítě. A tím nemyslím spícího andílka. 
  

No nic. Stejně jsem neměla v plánu spát. Celou cestu jsem zpracovávala fotky a psala kus Australskýho deníku, takže to nakonec celkem uteklo. 

Přistáváme něco po půlnoci zélandského času.  

Vyzvedávám batožinu a procházím na domluvené místo, kde by mě měl vyzvednout taxík, který mě doveze na parkoviště k autu. Cestou mě ale ještě jako třešničku na dortu zastavuje letištní pes, kterej mě označil za pašeráka. Dost ve mě hrklo, snad jsem si v tý rozesmutnělosti a roztržitosti nezapoměla něco zakázaného vyznat z batohu. Pes mi projíždí batoh a zastavuje se u prázdnýho igeliťáku. Díky bohu, byla v něm svačina připravená do letadla, kterou jsem ale snědla. Takže uf, vyhnula jsem se hned při příletu parádní pokutě. Spadl mi kámen ze srdce a napjatě pokračuju dál na místo určění. Snad všechno proběhne v klidu a já se ještě v noci dostanu zpět do auta, kde se budu moct konečně vyspat.

Na konci letištní haly byl u reklamního baneru přidělaný telefon s číslem, kam mám volat, když chci vyzvednout a odvézt zpět na parkoviště. Celé parkování jsem si rezervovala přes službu looking4.co.nz, kde jsem po zdlouhavém hledání levného parkování našla nejvýhodnější nabídku. Vše proběhlo hladce. Odvoz byl za chvíli u mě. Po příjezdu na parkoviště jsem ještě využila toho, že mají na místě sprchy a dala se do kupy. Je mi jasný, že to je na dalších pár dní moje poslední, takže jsem si umyla vlasy apod. 

Když nastoupím zpátky do auta, slyším šíleně hlasitý pípání asi tak kažou půlminutu-minutu. Evidentně je to z mýho auta, sakra to není dobrý. Jdu nastartovat a ejhle. Rozjezd se nekoná. Zřejmě vybitá baterka. Naštěstí mám svůj zázračný externí zdroj. Vyndávám ho kdesi z "podpalubí" auta, když v tom zjišťuju, že právě to je ta věc, která vydává ty šílený zvuky. Hlásí tak, že je vybitá. Nééé! Stejně to zkusím. Připojuju baterii k autu, ale bohužel nefunguje. 

Je už hodně pozdě v noci, nikde nikdo, jen hlídač parkoviště. Jdu teda zpátky do kanceláře, abych ho poprosila o nabití. To bude ale trvat hodiny! Naštěstí v kanceláři jsou vybavení a měli vlastní zdroj. Mě auto ani tak nastartovat nešlo, ale s chlapskou pomocí se nám to nakonec podařilo. Z auta se vyhrnul obrovskej černej oblak a smrádek jak blázen a bylo nastartováno. Hurá! Ale moje externí baterie pořád pípá a nejde zastavit, takže stejně musím počkat, až se nabije. Nemůžu ale teď ani vypnout motor, aby šel nastartovat. Nechávám teda baterii v kanceláři a jedu na noční projížďku po okolí Christchurch, aby se mi dobila baterie v autě. Jsou asi tři ráno, jsem vyřízená, a tak se vracím k parkovišti. 

Baterie stále hlásí né moc nabitý stav, ale já už chci jít hrozně spát. Takže jí beru a odjíždím zašít se někam, kde budu moct přečkat na tajňačku noc. Zaparkovala jsem vedle nějakýho autoservisu pro případ, že by auto ráno zase nešlo nastartovat, abych nemusela pro pomoc daleko. Je asi půl čtvrtý a já konečně ulehám. 

Po asi půl hodině spánku mě ale probudí hlasitý pípnutí. A asi za minutu další, a další! Nééé! Baterka je zase vybitá. Co teď? Nejde to nijak vypnout ani vyjmout baterii, aby to přestalo dělat ten šílenej zvuk. Na to bych musela mít šroubovák. 

• Plán číslo jedna, utlumit zvuk peřinou. Nefunguje - příliš hlasité. 
• Plán číslo dva, schovat baterku venku v okolí a nechat jí pípat. Neprošel, protože se přeci jen schovávám s autem někde, kde nechci být nalezena a taky nechci, aby mi tu baterku někdo ukradl, ale schovat jí uprostřed tichý noci, když vydává zvuk který je slyšet na 50 metrů taky není úplně easy. 
• Plán číslo tři, s*ru na ní, někde jí zahodím, ať můžu konečně spát. To mi ale přijde jako riskatní, protože by se mi v budoucnu ještě mohla hodit.
• Plán číslo čtyři, znovu dobít. Kde? V dálce vidím benzínku. Svítí se tam, tak snad přemluvím noční obsluhu, aby mi jí dali nabíjet. Přejíždím autem k benzínce. První úspěch- nastartovala jsem auto, abych tam mohla přejet (tzn. bateri v autě je dobitá dostatečně). Uf! 

Ok, musím tu tedy být zpět mezi 7-8 ranní. Nechávám obsluze svůj kontakt a doufám, že baterka je opravdu jen vybitá a né nějak poškozená. Každopádně spát budu zašitá někde naproti, abych to neměla zpátky daleko, takže případná exploze mě jistě upozorní :-D. 

Snad bude všechno v cajku. Jsou asi 4 ráno a já jdu spát. Čekají mě 3 hodiny spánku, než budu muset zpět pro baterku.

Tak dobrou noc...

Přijde mi, že jsem ještě ani nezavřela oči a už mi zase zvoní budík!

Vyskakuju, startuju káru (opět úspěch- ta už evidentně bude fungovat) a jedu na benzínku. Vyzvedávám baterku. Ta za 3 hodiny nabíjení dosáhla polovičního nabití. Snad to bude stačit. Tak a je čas posunout se dál. 

Jedu rovnou do auto servisu, abych si nechala vyměnit olej, dřív než opustím město. Výměna oleje stojí asi 80 dolarů, ale během prohlídky mi přišli na nějaký zanešený věci, který bylo dobrý pročistit. Nevěděla jsem jestli je to vážně nutný nebo ne a po poslední noci jsem neměla moc dobrý rozhodovací schopnosti. Jen jsem věděla, že nechci, aby se mi zas něco rozbilo, takže jsme to raději nechala všechno vyčistit. No, zahučela jsme v tom 400 dolarů! 

To není vůbec dobrý. Dochází mi peníze a tohle je investice se kterou jsme nepočítala. Ale peníze pořád mám (na českým účtě) tohle jsou jenom ty, co jsem si stanovila na cestování, takže když bude nejhůř, pořád mám kam sáhnout.

Zbytek dne jsem prospala. Probudila jsem se večer a přesunula se do města Akaroa, který jsem měla v plánu další ráno prozkoumat. Po cestě jsem si dala pár krátkých fotících procházek a výhledů a za stmívání dorazila na místo. Cesta byla na určitých úsecích fakt krásná. DOkonce jsem přistihla mraky, jak se líně převalují přes místní kopce, a to byla krásná podívaná.

Po cestě jsem si dala ještě procházku v krásným nedalekým přístavu při západu sluníčka. Nejvíc mě okouzlily místní barevný garáže na soukromý lodě. 

Už se stmívalo, takže po příjezdu do města jsem už neměla moc času na velký aktivity, i přesto, že jsem měla dost energie, když jsem půl dne prospala. Šla jsem teda alespoň na malou 20 minutovou procházku k místnímu vodopádu Newtons waterfall. No nebyla to žádná hitparáda. Prostě tekoucí voda, ale člověk nikdy neví, dokud se tam nepodívá. Kolikrát si myslím, že jedu na nějaký místo zbytečně, a pak jenom cesta tam je tak krásná s úžasnýma výhledama, že nevěřím svým očím. Jindy si  zase říkám, že to bude pecka a většinou je, ale občas taky neJ. Ale o tom to je, pokud to nebudu zkoušet, nikdy nenajdu nic.  Už je celkem tma a já bych měla najít místo, kde se schovám dneska. Vlastně dost přemýšlím o tom, že přespím tady na parkovišti u vodopádu. 

Je to poprvé, co přemýšlím o přespání na místě, kde je vyloženě napsáno, že se to nesmí. Byla tam cedule SELF-CONTAINDE ONLY (jenom pro auta se záchodem). Ale bylo to celkem dost daleko od města, nikdo tam nikde nebydlel a když vstanu brzo, myslím, že to bude v pohodě. Takže zůstávám. Tenhle den je už dost podělanej, takže jestli mě má někdo chytit tak prosim! Už nemám sílu...

Přemýšlím, co s zítřkem a rozhodla jsem se si ještě v noci trochu si spravit náladu a zarezervovat si na ráno plavání s delfíny. Pořád jsem nevěděla, jestli do toho jít nebo ne, protože to je hodně drahý (160 dolarů za 3 hodiny s plavbou- 45min. ve vodě). Na druhou stranu. Tihle delfíni- Hector dolphins žijí jenom tady. Jenom v tomhle zálivu - nikde jinde na světě, ani nikde jinde na Zélandu, takže takovou příležitost už asi nikdy mít nebudu. A pro takovýhle věci jsem přece přijela, takže není co řešit - jdu do toho. Zarezervovala jsem si hned ranní plavání, protože stejně musím brzy vstávat, abych odsud zmizela. 

Je asi půl jedný ráno a jdu se pokusit usnout a ukončit tak tenhle pod*lanej den. 

Ale nebylo mi přáno. Asi ve tři ráno mě probouzí hlasitý pípnutí, a další, a další! Néééééééééé! Ta zpropadená baterka si vážně umí vybrat čas. Zase uprostřed noci. O co jde, pro zase hlučí? Zjistila jsem že při jízdě se nejspíš překulila, a jak spadla, zaplo se na ní světlo, které jí vybíjelo. No co teď! Jsem absolutně vyčerpaná.

• Plán číslo jedna - to zaspim. Nejdřív jsem se snažila asi půl hodiny spát a dělat, že to neslyším. Pak jsem ale zjistila, že jsou teprve tři a mě by tak čekaly ještě další tři hodiny spánku v tomhle rachotu. Ok, musím to vyřešit. 
• Plán číslo dva - pryč s ní. Vylejzám uprostřed strašidelnýho lesa mezi zvuky pobíhajících hrabavých ptáků a jdu řešit. Baterka musí pryč z auta. Naštěstí tady nemá koho rušit. Takže jsem jí zabalila do igelitu, kdyby v noci začalo pršet a odnesla jí daleko do lesa, kde jsem jí nechala ležet pod stromem. Vracím se do auta a zkouším, jestli je dostatečně daleko, aby mě nerušila při dalším spání. Funguje to, je klid. 

V šest ráno mi zvoní budík, je čas odjet. Vyzvedávám baterku. Je v pohodě. Suchá a nepoškozená. Ale pořád pípá. Čeká mě tedy poněkud hlučná spolujízda zpět do města Akaroa. Zastavuju se na veřených záchodech, vyčistit si zuby, dočerpat vodu apod. 

Pak jdu naprocházku po pláži - fotím a baterku nechávám vyvztekat v autě. Jdu se taky podívat odkud vyjíždí loď na delfíny, abych nezmeškala odjezd, když už jsem zaplatila takový peníze. Na místo přicházím brzy, abych je poprosila o zapojení pípacího ďábelského stroje do zásuvky. Paní na recepci nebyla úplně přátelská, ale nakonec se to podařilo a já mám zase na chvíli pokoj.

Scházíme se s delfíní instruktorkou a společně s dalšími asi 10 lidmi vyrážíme na oceán. Celkem nám bylo asi 20, ale rozdělili jsme se na dvě lodě. 

Zvyklá ze Srí Lanky a Madeiry jsem očekávala minimálně hodinovou plavbu, než narazíme na nějakou zvířenu. Ale my po asi 3 minutách potkali na první delfíny. Řekli nám, že musíme počkat, jestli se s naší lodí budou chtít přátelit (budou s ní plavat a skákat kolem) nebo jestli odplují. Pokud se buodu přátelit, mažeme do vody. A přátelili se, ale celé to trvalo moc dlouho, a než jsme se dostali do vody, byli pryč. 

Nastoupili jsme tedy zase zpět na loď a jeli dál. Po několika dalších minutách jsme potkali další. Ty byli nejhravějíší. Vyskakovali z vody. A já viděla boží výskok dvou najednou proti sobě. To se ale nedalo fotit, protože jsi nikdy nevěděl, kdy kde vyskočí a já nechtěla celou plavbu ztratit honbou za fotkou, takže jsme si to spíš užívala TADY a TEĎ. 

Navíc jsem zjistila, že den plnej podělů ještě nekončí, protože jsem z nejakýho důvodu nemohla zoastřit objektiv. Jakoby byl zamlženej nebo co. Takže vlastně nemám téměř žádný fotky :-( jen mazance...

Tady by to bylo ideální, ale zastavila tu už ta naše druhá loď a u jedné skupiny delfínů nesmí zastavit více lodí. Dost se tu dordržují veškerá všechno EKO pravidla. Tak třeba: 

• Jen omezený počet lidí může být u skupiny delfínů. 
• Taky se jich nesmíte vůbec dotýkat, protože jejich kůže je prý tak citlivá jako naše kůže pod okem. Takže jim dotyk není příjemný. 

Po cestě potkáváme několik dalších po dvou- třech delfínech. Ale ti už nebyli tak přátelští. Moc si nás nevšímali a spíš lovili ryby, než že by si chtěli hrát. Nakonec jsme našli místo, kde by to šlo. Vlezli jsme do vody a čekali. Ve vodě se nesmíte vůbec hýbat, jenom tam vlezete a necháte se nadnášet neoprenem. Nekopete, neplavete tam kde jsou, jen čekáte, jestli budete mít to štěstí, že připlují právě k vám. 

Čekáme celkem dlouho. Pořád jsou někde okolo nás, ale né dostatečně blízko. A z vody nejsou tak dobře vidět jako z lodi, kde má člověk nadhled. Trpělivě čekám a pak vidím jak připlouvají směrem ke mně. Nebyli daleko, ale nebyli ani zase tak blízko abych je mohla dobře vidět. Ale byli tam. Pak jsem je párkrát viděla plout ještě někde okolo a taky jednou chytat rybu. Žádná velká show se ale bohužel nekonala. I tak bylo super je vidět. Viděli jsme jich fakt hodně. Jen škoda toho plavání. 

Po cestě zpátky jsme dostali ještě horkou čokoládu a sušenku a užívali si výhledů. Taky jsme potkali dva tučňáky. Myslím, že se jmenovali Po cestě zpátky jsme dostali ještě horkou čokoládu a sušenku a kochali se výhledy. Taky jsme potkali dva tučňáky. Myslím, že se jmenovali Blue Eyed, tím si nejsme jistá. Bylo zjímavý je vidět, protože jsou hrozně bojácný. Já bych popravdě ani nepoznala, že jsou to tučňáci. Vypadalo to jako kachní kuřátko na vodě, i to mám ale vyfotcený janom jako rozmazanej nerozpoznatelnej flek, takže si ho budete muset najít sami ;-).

Po plavání jsem si dala horkou sprchu a převlíkla se. Nechala jsem ještě tu zpropadenou baterku nabíjet a odešla se projít do auta, uvařit si rychlý oběd- fazele s nachos a projít se k místnímu majáku.

Potom jsem se vrátila zpět, abych vyzvedla baterku a vyrazila dál na cestu. Měla jsem v plánu jet na výhled na Banks Peninsula a taky k vodopádůmFushia falls a Ghost falls, ale pokaždý jsme po cestě narazila na nápis 4wheels only (jenom pro auto s pohonem na všechny čtyři), což moje Amélie není. Takže jsem to radši otočila, fakt nemám náladu na další komplikace. I tak jsem viděla krásný výhledy.

Jsem opět celkem nevyspalá z předešlé noci. Takže to vzdávám a jedu zpět do Christchurch. Protože nerada jezdím stejnou cestou, beru to tentokrát více po pobřeží a zastavuju se na noc v předměstí Christchurch Lyttelton. Vypadá to, že tohle je hlavní přístav pro Christchurch. Nic moc tu není k vidění, lodě, lodě, sklady a nakládací prostory. 

Zastavuju tady na internet, ten od místní knihovny sahá celkem daleko i po zavírací době, takže jsme se pohodně uvelebila u místních piknikových stolků a dala si trochu toho skypování. 

Dál už nepojedu, na noc se tu někde zašiju. Našla jsem si místečko v ulici Harmans road, jsem si jistá, že tady můžu spát klidně. Nesvítí tu moc lamp ani nejezdí téměř žádná auta. Ale jako vždy, vstávám brzy. Dá se odtud jít track na výhled. Já ale během hledání fleku na spaní projezdila celé město, takže jsem výhledů měla až až. Dvakrát jsem se přitom i zasekla v jendosměrný uličce odkud jsem musela safra dálku ve tmě couvat. Ještě že jsme řidička s praxí ;-).

Teď už konečně v klidu na kutě. Tak snad už mě čekají lepší zítřky.

Dobrou noc

Duckie_on_the_way