Ze života cherry pickera

Není tajemstvím, že život na Novém Zélandu si žádá nemalé finanční oběti. Rovněž backpackeři, jakkoli významně jsou schopni své náklady na život omezit, jsou s touto skutečností většinou nelítostně konfrontováni. Není tedy divu, že mnoho z baťůžkářů začíná s poznáváním Zélandu ze žebříku s výhledem na nějaký ovocný sad. Takové práce tady totiž po backpackarech přímo baží a backpackeři je vyhledávají s nemenší  urputností. My jsme nebyli výjimkou a jak to jen bylo možné, zamířili jsme do Cromwellu, kde by, dle rad zkušenějších souputníků, měli co nevidět vypuknout sběry třešní, což je údajně zlatý důl.

Nic jsme nelelkovali a objeli hned několik třešňovách sadů s nabídkou našich zlatých českých ručiček. K našemu šoku po nás nikdo lačně neskákal, naopak, všude ležely vyplněné štosy žádostí o práci, až se nás začala zmocňovat panika, že tady bídně pojdeme. Jak už to ale bývá, měli jsme štěstí v cizím neštěstí. Zaměstnankyně jedné z třešňových firem zapadla s autem do štěrku před firmou. Měla to ale štěstí, že jsme zrovna projížděli kolem a té nešťastnici ze šlamastiky pomohli. Samozřejmě se nám odvděčila přímluvou u firemní HR, která své kamarádce neváhala vyjít vstříc. Za 10 dní začínáme trhat.

V sobotu 15. prosince máme za sebou první šichtu, po tom, co jsme zhlédli film Dukla 61 se litovat nebudeme. Po dnešku nám hrozí hlavně smrt z přežrání. Na druhou stranu, třešně jsou tu v maloobchodech tak drahé, že toho v přepočtu na peníze víc sežereme než vyděláme. Zatím se tedy budeme držet pravidla, že žrát třešně při práci se rozhodně vyplácí a to navzdory některým sejčkům, že nám brzy bude toika malá.

Po dvou týdnech v zaměstnání si život bez nadmutých břich už ani nedokážeme představit. Přes to jsme si ty rudé vábitelky ještě ani nestihli zprotivit, trháme totiž sporadicky. Někdy obden někdy jen půlden. Jednou je totiž moc horko, podruhé prší a nebo se čeká až další třešně dozrají. O Vánocích nás nechali odpočívat dokonce 4 dni v kuse. A ani vánoční pauza třešním k dozrání nestačila a tak nás po pár dnech v práci znovu na několik dní vyhodili. Neplánovanou dovolenou jsme sice plnohodnotně vyplnili (což jsme si nechali pro obsah dalších článků), nicméně určitému propadu nálady z nevyzpytatelnosti našeho zdroje obživy jsme se neubránili.

Po Novém roce dospěla sezóna konečně do svého vrcholu, tudíž už se jede bez úlev. Pracuje se 7 dní v týdnu od 6 am a jediné, co umí tohle šílenství zastavit, je vyšší moc v podobě deště. Běžný den vypadá tak, že se 10 minut před odjezdem cca 30 zombíků vyloupne z aut a navalí se do umývárky pro 4 a následně mizí v prachu cesty směrem na sad.

Před tím, než naskočíme na žebříky a začneme odborně pickovat musíme podstoupit každoranní ukázku toho, jaká barva a velikost třešní je žádoucí trhat a za jakou nás budou supervizoři šikanovat. Po přidělení příslušného baye (části řady stromů) vypuká boj o iedální kombinaci rychlosti, správné barvy a velikosti natrhaných třešní, co nejméně utrhaných plodonošů a co nejvíce štěstí, že si supervizor nevšimne, že v zájmu rychlosti na kvalitu z vysoka kašleš. Jinak řečeno, cílem pickera je natrhat co nejrychleji co nejvíce třešní, neboť za to je picker finančně odměňován. Cílem supervizora je snaha znesnadǒvat záměry pickera, tedy usměrňovat protichůdný požadavek na dodržování kvality a zároveň co nejvyšší rychlosti pickera. Represivním nástrojem supervizorů je výhružka tzv. warningem, kdy 3 takové warningy znamenají konec pickerovy trhačské kariéry.

Nicméně v honu na třešně nestačí dávat pozor na své apriorní nepřátele, ale bohužel i na své kolegy, kteří netouží po ničem jiném, než nepozorovaně otrhat ty nejobalenější větve na sousedově stromě. Zkrátka barva rudých krásek a peníze snadno zatemní mysl kdejakému trhači. Dokonce tak altruistické osoby, jako jsme my dva, se nechali zlákat a párkrát se přistihli u absurdních dohadů o nějakou tu větev třešní.

Konec sezóny už jsme jeli z posledních sil a vyčerpání si vybíralo svou daň. Jednoho pozdního odpoledne jsme se jako živí-mrtví po celém dni pickování vynořili z naší temné třešňové uličky a na konci jedné z nich ležel na zemi na boku v celé své zbroji, což znamená s postrojem a kýblem, jak mrtvola jeden z kolegů trhačů. Péťova chladná poznámka “ten už chcípnul” mě prostě rozsekala.

30.1 byl konečně vyhlášen last bucket a kompletně na náklady zaměstnavatele následovala i stejnojmenná rozlučková párty, takže nebyl důvod se nějak šetřit.

Rozlučku s krávou - Golden Cow, což byl název kempu, ve kterám nás zaměstnavatel za 50$/týden nechal spát v autě,  jsme pojali jako výzvu ke zdolání 2 tis. Mt. Pisa, jejímž vrcholem jsme se kochali každé ráno při snídani.

A nakonec i naši českou komunitu jsme se slzami v očích rozpustili, nicméně až po rituálním závěru v podobě skupinového canyoningu. Tato adrenalinová zábava nás sice připravila o pár stovek dolarů, za to nás ale obohatila o několik seskoků do vodopádů, o slaňování do 25 metrové rokle, či o známost s nejúchvatnějším canyoningářem na světě, u kterého jsme si až do konce nebyli jisti, jestli je to přesvědčivý amatér nebo bláznivý profík. Po tom, co “šikovně” odhodil jeden z batohů s lany pod zdolávaný vodopád tak, že odplaval úplně pryč a sám na půl hodiny beze slova za batohem zmizel kamsi, jsme pochopili, že je to hrdina, neboť se pro nás k našemu překvapení dokonce i vrátil.

Díky umu a trpělivosti našeho kamaráda Kuby můžeme nabídnout i krátké video z této adrenalinové srandy.