Webový portál o cestování a životě na Novém Zélandu

Z Jižáku na Severák

Zpátky do Christchurch

Po konečně pohodovém probuzení v Lytteltonu se ráno vracím do Christchurch. 

Projekt VisitKiwi.cz: Na další dva dny budu odsouzená k žití v knihovně, protože musím 30.1. odevzdat projekt na onu práci v Čechách, kam se hlásím. Je to voprus, ale samo se to neudělá, takže můžu být ráda, že jsme ve městě s dobrým zázemím, kde se mi bude dobře pracovat. Další den jsem opravdu celou otvírací dobu strávila v knihovně a dost se v tom plácala. V hlavě spoustu nápadů, kterým jsem jenom nebyla schopná dát formu. A tak jsem pořád přepisovala a předělávala. Ale něco jsem splodila. Už zavírají takže se půjdu alespoň na chvíli někam projít. A zítra zase nastoupím.

Šla jsem si dát procházku do městského parku plného kytiček a kachniček. Cestou jsem z dálky slyšela hudbu a rámus, šla jsem se podívat, co se kde děje a zjistila, že se v parku hraje divadelní představení Malý princ. Stihla jsme zrovna pauzu, takže se rozhodně připojím na druhou polovinu.

Nocování v Christchurch

Tady už to mám zmáklý. Mám tu vychytaný místečka:

  • Jedno je na temným parkovišti, nedaleko odtud celou noc otevřený záchod a ještě sem dosáhne wifina z hotelu naproti. Na mapě to můžete najít jako parkoviště u Christchurch Park Motel (tam jeďte za tmy až co to dá a zaparkujte u hřiště). 
  • Když potřebuju k večeru na silnější připojení, kvůli Skypu, zajedu si před benzínku, zaparkuju káru, lehnu si dozadu do postele a volám. Tuším, že se jednalo o jednu z nedalekých BP stanic. Ne každá ale poskytuje takovej luxus, takže musíte hledat. Na noc se pak zase přesunu zpět na tajný místečko. I když nikdy nebudu cítít tu jistotu a pohodu jako když přespávám v kempu, je to tu celkem fajn - jsem tady už místňák.
  • Další noc jsem se pro jistotu přesunula jinam. Tentokrát jsem to zakotvila přímo u parku s otevřeným záchodem. Zaparkovala jem přímo na ulici mezi ostatní auta, zhasla a dělala neviditelnou. Tohle místo najdete na mapě jako Abberley park.

Kriket v Christchurch

Projekt VisitKiwi.cz: Další den ráno zase hned do knihovny. Je čas dodělat projekt. Kouří se mi z hlavy, ale konečně finišuju. Odesílám finální verzi projektu, „pomodlím se“ a jedu na kriket.

Zjistila jsem totiž, že ve městě právě probíhá poslední den Mistrovství v kriketu a ráda bych se šla podívat, protože té hře nerozumím a chtěla bych jí pochopit. Mířím na místní cricketové hřiště Hagley cricet oval. Všude je spoustu aut a je těžký zaparkovat, ale nakonec jsem našla místo kousek dál. Vstup byl zdarma, tak jsem si zabalila svačinku a pojedla u mezinárodního zápasu, kterýmu jsem absolutně nerozumněla. Ale zažít si tu atmosféru bylo fajn. 

Dneska je ale šíleně horkej den a nedá se to dlouho vydržet a tak se po chvíli pakuju a vyrážím dál. Nemám žádnej plán, ale chtělo by to koupačku. Mrknu do mapy a vyrážím k nejbližší vodě.

New Brighton

Pomalu se schyluje k mé cestě na Severní ostrov. Před odjezdem mám v plánu nakoupit ještě nějaký zásoby v nejlevnějším shopu s potravinama Pack and SaveCelej den jsem pořádně nic nejedla, tak jsem se rozhodla se trochu odměnit a dát si teplou baštu bez práce. A hlavně taky trochu masa. Tuňáci v konzervě jsou sice fajn, ale vůně pečenýho kuřete mě prostě dostala. Koupila jsem celý a jedu do New Brightonu. To je předměstí Christchurch s fajn pláží na koupání Brighton beach. Lidi tu i surfujou, ale já nemám na čem a hlavně mám hlad. 

Vyndala jsem si židličku na pláž a začala hodovat. 

Maorské přátelství

Pak jsem si šla umýt ruce, že se půjdu vykoupat a zapovídala jsme se cestou s Maorským místňákem (André Morganem) asi 40 letým týpkem, který se asi před třemi měsíci přestěhoval ze Severního ostrova. Neměl tu zatím moc známých, tak se z nás kámoši a já s ním strávila zbytek dne. 

Vůbec nechápal, že můžu cestovat a spát v autě a takhle živořit a vůbec netušil, že to dělá tolik lidí. Nikde tady v okolí tu není freedome kemp a on mi nabídl, že můžu zaparkovat auto na noc u něho před barákem. Což pro mě znamenalo možnost vyspat se bez stresu z pokuty. Měl venku záchod, kterej jsem mohla použít a mohla jsem si tam dát i sprchu. Navíc jsem byla izolovaná v zamčeným autě, ve kterým jsem mohla kdykoliv ujet, takže jsem do toho nakonec po dlouhým promýšlení šla. Všechno proběhlo v pohodě. 

Nakonec jsem dostala i možnost vydělat si pár pěněz. Potřeboval uklidit barák a nabídl mi 50, když to uklidím mezitím, co bude v práci. Peníze potřebuju jako sůl a tohle mi zabere tak dvě hodiny, takže beru. Za dalších 50 doláčů jsem mu ještě střelila svýho skejta, protože na něj nemám čas a docházejí mi peníze. Vrátila se mi teda celá investice, což se mi teď dost šikne.

Nakonec jsem zůstala ještě jeden další den. Měli jsme v plánu jít surfovat (že mi půjčí surfa) a jít do muzea. Říkala jsem si, že by mohlo být dobrý, kdybychom šli, protože by mi mohl říct něco o maorský kultuře. Nakonec z toho ale sešlo, protože musel řešit práci a byl pryč. Na surfing jsme sice šli, ale vlny byly šílený, ve vodě téměř nikdo a on měl ještě k tomu prkno bez leashe, takže jsem to vzdala.

Po cestě domů mi ukázal suprový místo - jakejsi domeček s potrvinama zdarma. Kdokoliv tam může cokoliv přinýst nebo si odnýst. Obchody sem dávají přebytek pečiva, lidé úrodu co sklidili a nespotřebovali. Skvěle to fungovalo a bylo toho tam fakt mraky. Ale hodně záleží na tom, kdy tam přijdete. Když jsem se tam totiž vracela přes cestou na Severák, krom pár hrušek jsem tam nic velkýho nepořídila.

Maorské bašty a zvyky

Něco jsem se ale přeci jen dozvěděla. Ukázal mi ale jak se vaří jedno maorský jídlo Boil up a dal mi ho pak ochutnat. Nebyl to žádnej velkej kuchař, chybělo tomu dochucení, ale +/- představu mi to dalo. Bylo to srovnatelný s naší kachnou se zelím a knedlíkama, akorád ne tak dobrý. Všechno se to vaří v jednom hrnci. Nejdřív hovězí maso, pak se přidá nahoru zelí a nakonec knedlíky (jen mouka smíchaná s vodou). To se celý vaří a dusí. 

Povídal mi taky o dalším typicky maorským jídle zvaným Hangi, to je peče v zemi. Poslední maorskou věc, kterou se se dozvěděla je jakýsi pozdrav- hongi- to znamená, že si dají lidi nosy na sebe. Během dne jsem ho fakt viděla to s několika lidma na ulici dělat. Bylo to trochu divný, protože se neznali. Jen se zapovídali, a pak si dávají nosy na nosy. Trochu moc intimní na mě. 

Přespávám ještě jednu další noc a ráno už vyrážím dál. Je čas se posunout.

Tropická cyklona

Vyrážím brzo ráno, protože bych se ideálně chtěla ještě dnes přesunout až na Severní ostrov. Takže mě čeká cesta z Christchurch do Pictonu, což je téměř 5 hodin cesty. Odtamtud pak trajektem na sever. 

Plán je koupit si trajekt, který vyráží v 22:30, takže jede přes noc. Budu se tak moct vyspat a nabrat síly na další den. Do Wellingtonu ale přijíždí asi ve dvě ráno, takže budu muset někde přečkat zbytek noci. Tak snad si najdu nějakej temnej koutek. 

Vyražím a po asi dvou hodinách cesty telefon od Andrého, jestli jsem v pohodě. Nevím o čem mluví. Prej v Christchurch je nějakej šílenej mordor. Lítaj popelnice vzduchem apod. No, je fakt, že v rádiu jsem slyšela, že hlásí něco o přicházející tropický cykloně, ale mě po cestě svítí sluníčko, jenom trochu fouká. Tak snad bude dobře. Vlastně ani přesně nevím, co to ta tropická cyklona je, ale budu moc ráda, když mě mine.

Jedu směr Kaikoura a běžnej vítr se začíná měnit ve vichřici. Fouká opravdu hodně a je potřeba zpomalit. Cesta do Kaikoury se pořád opravuje po zemětřesení z 2016 a po cestě je milion jednosměrných míst řízených lidma s cedulema, který korigují provoz. Vítr už fouká tak silně, že lidi se značkama skoro nemůžou stát. Chlap jak hora není už schopnej udržet značku nebo jí otočit. Mává to tam s ním ze strany na stranu. Všechny kužely jsou popadaný a vzduchem začínají lítat předměty. Začínám mít dost strach, kterej není s kým sdílet. Tohle jsou ty chvíle, kdy se člověk cítí líp s parťákem.

Není cesta zpět, otočit se nemůžu, a tak se snažím co nejrychleji a nejopatrněji dostat do Kaikoury. Celá cesta je kolem skal. Fouká strašně silně, všude je prach a ze skal to sfoukává kameny. V jedný zatáčce mi pár šutříků napadalo na střechu. Rány jako blázen, ale nejspíš to byl jen velký hluk, ale malý šutry. Nic se nerozbilo a přední sklo, který schytalo taky pár ran je taky v pořádku. Uf! Začíná to být masakr. 

Oceán rozbouřený, vlny jak sviňa! Už abych byla ve městě. Už jsme kousek. Přijíždím do Kaikoury. Vítr je pořád šílenej, ale lidi se tváří jako že se nic moc neděje. Jedu do infocentra, abych se zeptala jak to vypadá, kde případně můžu spát (bojím se do kempu, protože všude lítají větve a nechci, aby mě v autě pohřbil nějakej padající strom nebo mi něco rozbilo auto). To si teď finančně fakt nemůžu dovolit. Na peníze teď ale rozhodně nemyslím. Mám fakt strach, co se bude dít. Jsem v jedný z nejaktivnějších oblastí, co se týče zemětřesení. Místní se tu ještě ani nevzpamatovaly z následků toho posledního a doufám, že nebudu svědkem žádný další katastrofy.

V infu mi říkají, že všechny turistický aktivity jsou zavřený, a že trajekty z Pictonu dnes asi jezdit nebudou. A že pokud se chci dostat směrem do Pictonu, měla bych jet co nejdříve, protože je možné, že silnice uzavřou. Tady fakt zůstat nechci, takže jedu co nejrychleji a doufám, že to stihnu ještě před uzavírkou, protože kdyby se to stalo, musela bych to objet asi 400 km, což bych v tomhle počasí ani nedělala. Ale tady zůstat fakt nechci. Běžím ještě rychle na poštu, vybrat si pro jistotu nějaký peníze v keši, kdyby nastal nějaký průšvih a jedu rychle dál. 

Blenheim - konečně v bezpečí

Pořád fouká, ale silnice po cestě na sever už jsou bezpečnější. Nakonec přijíždím do Blenheimu. Počasí tady vypadá jako by se ani nic nedělo. Svítí sluníčko, jen trochu fouká a občas pršít takovej lehkej deštík. Navíc kousek odtud vím o kempu, který je bezpečný, protože okolo nejsou žádné stromy ani skály. Tam asi zůstanu přes noc, a protože to je blízko městu, kdyby přišla nějaká bouře, můžu jít do hostelu. 

Počasí tady vypadá tak v pohodě, že i přemýšlím, jestli přeci jen nejet nočním trajektem na sever. Volám do Interislander, společnosti zprostředkovávající plavby, abych si ověřila, jestli dnes fungují a oni, že ano. Že plavba bude dnes trochu houpavá, ale že jestli chi, můžu jet. Pokud můžu ale počkat, tak zítra to bude klidnější. 

Takže jsem si řekla, že to radši nebudu pokoušet a zůstanu v bezpečí. Zbytek dne jsem strávila v knihovně psaním zbytku Australskýho deníčku, a pak jsem ještě skypovala s Tomem, abych mu dala aktuální info o cykloně a aby věděl, že už jsem v bezpečí. 

Večer jsem zjistila, že kousek ode mě je freedome kemp, tak jsem tam vyrazila přespat. Když jsem tam ale dorazila, zjistila jsem, že tady mají zase to stupidní pravidlo - parkoviště jako kráva, kam se vejde tak padesát aut, ale kempovat tam spí jenom 10. Skvělý, samozřejmě už je tu plno. Takže na to prdím, jedu se zase někam zašít a jsem zase odsouzená k brzkému vstávání. 

Našla jsem místo ve tmě vedle nějaký farmářský firmy kousek od Pack and Save. Ulice nemá přímo jméno, ale bylo to naproti Bunnings warehouse. Bylo mi ale jasný, že budu muset vstát hodně brzo, protože do Pack and Save bude jezdit zásobování. A to se taky stalo, takže se probouzím, koukám na počasí a rozhoduju se, že pojedu ranním trajektem konečně na sever.

Nalodění na trajekt

Cestuju teda trajekt, který jsem si rezervovala na greatjourneysofnz.co.nz. Celkově to není nijak levná záložitost. Záleží na velikosti auta, které převážíte, počtu osob a taky na tom, jak hodně dopředu si převoz rezervujete. Čím méně míst zbývá, tím dražší je lístek. Ráno byl proto bohužel dražší než večer, ale co se dá dělat, nechci prozevlovat další den jen abych ušetřila 20 dolarů. 

Na netu jsem si našla nějakej slevovej kód po jehž zadání jsem dostala slevu 10%, takže jsem se nakonec dostala na stejnou cenu, za jakou bych to měla předešlý den (asi 180 dolarů). Trajekt odjíždí asi za tři hodiny, takže se přesunu zbývajícíh asi 30 km a počkám tam. Alespoň budu moct dospat. Když jsem přijela na místo, paní u pokladny po mě ale chtěla členskou kartičku, který prokazuje slevu. Tu jsem samozřejmě neměla, takže jsem nakonec těch 20 dolarů zase musela doplatit, ale což. 

Jsem tu, připravená na cestu a jdu si lehnout, než začne nalodění. Všechno proběhlo v pořádku a já jsem na palubě. Těsně před naloděním začalo pršet, tak jsem se bála, že budou zase výhledy na prd, ale než jsme vyrazili, žase se vyjasnilo a teď je nádherně. Vypadá to na klidnou plavbu. Kvůli focení jsem sice propásla dobrý místa na sezení s výhledem, ale jakožto punkáč na cestách jsem se tím nenechala zastavit a hrcla si k nejlepšímu výhledu na zem na koberec. Pak už jsem jen pozorovala krásný panoramata. Po chvíli mě upozornil pán, kterýmu jsem se válela u nohou, že lidi vedle něj odešli, takže jsem nakonec měla královský sezení v první řadě. Bylo nádherně, hladinka jak na jezeře, jen když jsme vyjeli úplně na oceán, kde už nebyly fjordy, tak to trochu houpalo.

Cesta trajektem

Cestou jsme viděli albatrosy, oceán plnej medůz (ale těch průsvitných malinkých, ty prej nejsou nebezpečný) a nakonec taky delfíny. Během plavby jsme potkali asi tři skupinky skotačící vodou vedle lodi. To bylo krásný!

10.3

Wellington

Plavba byla docela dlouhá. Po asi třech hodinách konečně připlouváme do cíle, přístavu ve Wellingtonu hlavním městě Nového Zélandu. Tak, a začíná druhá polovina mýho cestovatelskýho dobrodružství. 

Počasí nebylo moc hezký, obloha se zase kabonila a po chvíli začalo pršet. Jsem zase ve velkým městě, a to nemám moc ráda, ale řekla jsem si, že když už je to to hlavní město, že se tu alespoň trochu porozhlédnu. 

Moje první kroky vedli k jakési zřícenině, kterou jsem měla na mapě označenou kousek od přístavu. Po příjezdu jsem ale zjistila, že to není zrovna turistický terno. Šlo jen o nějaký zbytky čehosi (podle mě nějaký hlídací věže, odstřelovací stanice nebo něčeho, co chránilo přístav před nepřáteli, ale to je jenom moje domněnka, protože žádný informace tu napsaný nebyly). Byl to spíš takovej zapomenutej zastrčenej špinavej městskej kout, než něco na co by se měli chodit dívat turisti. Ale já vždycky musím všechno prolézt, abych zjistila, že to stojí za prd. Mnohdy totiř právě takhle narazím na krásný místa bez turistů, který mám jen pro sebe. Tohle je ale daň. Kousek odsud byl ale pěknej výhled na přístav, takže to stejně mělo něco do sebe.

Aotea Logoon

Dalším cílem bylo výhlášené interaktivní Muzeum Te Papa, ale bohužel jsme blbě odbočila na silnici a hodilo mě to na dálnici z města, tak jsem přehodnotila plán a zajela se podívat do Aotea Lagoon. Na mapě to vypadalo zajímavě, ale po příjezdu jsem zjistila, že je to jen jakési místní koupaliště. Bylo to tam pěkný. Taková příjemná lagunka na koupání, ale nebylo teplo, takže tam nikdo nebyl a mě byste tam taky nedostali. Takže jsem se tam prošla a zase to otočila zpátky do muzea.

Národní muzeum Te Papa

Začalo pršet, takže se peláším schovat. Muzeum je tu obrovský a je turisticky hodně populární. Jedná se celkově o nejpopulárnější muzeum na Zélandu. Má asi 4 patra a najdete tu vše přes zvířenu, zemětřesení až po maorskou kulturu. 

Já tam nechtěla strávit celý den, takže jsem se u jednotlivých věcí tolik nezastavovala, ale co mě zaujalo byla chobotnice naložená v láku. Dalo by se říct, že stvůra, o který doposud nikdo ani nevěděl, že žije. Vytáhli jí náhodou rybáři, když byli lovit velký ryby. Má asi 2,5 metrů a v chapadlech takový kusadla nebo drápy, který se ještě otáčej skoro o 360 stupňů. No obluda šílená. Bohužel mi nešla moc vyfotit v tom láku, ale to bylo fakt zajímavý. 

Potom jsem koukala na nějaký informace o zemětřesení a nakonec si prošla patro věnované maorské kultuře. Je tam jedna odlehlá místnost, kde byla umístěná nádherná obrovská vyřezávaná zdobená maorská stavba. Fakt krásný, ale bohužel kvůli plagiátorství se nesměla fotit. 

Procházka po městě

I po skončení prohlídky v muzeu venku stále pořád pršelo a přidávalo na intenzitě. Já si ale řekla, že nejsem z cukru a když už jsem tady, půjdu si projít asi nejppulárnější bchodní a kavárničkovou ulici Cuba street, abych si udělala o městě trochu obrázek. Bohužel tím, že pršelo, tak byla asi atmosféra celé ulici zkažená. Prošla jsem jí celou, ale bohužel fakt lilo, takže to nemělo žádný kouzlo. 

Potom jsem se ještě šla podívat na Foodmarket place. To jsem si představovala jako tržiště se zeleninou, rybama  a tak, ale byly to spíš stánky s rychlým občerstvením, kam člověk zajde na rychlej oběd. Potom už jsme to zabalila. 

Autem jsem se jěště jela podívat k Wellington sign,  kde je po vzoru Holywoodu vdazen do skály skály nápis Wellington. To pro mě bylo velkým sklamáním. Mrňavounký, že jsem ani neměla potřebu v tom slejváku vylejzat a fotit si to. Už jsem toho upršenýho města měla dost. Fakt jsem se snažila, ale nic super zajímavýho, kromě muzea, jsem tu neobjevila. 

Cesta z města

Není tu ani nikde žádný freedome kemp, takže pro mě bude nejlepší popojet o dům dál a najít nějaký pěkný místo na spaní. Nikde v okolí nic freedome, co by bylo mojí cestou nebyla, tak jsem se rozhodl, že si dám den rekonvalescence a zaplatím si kemp se sprchou, kde si budu moct pěkně v suchu uvařit. Rozhodla jsem se pro kemp na druhý straně zálivu za 15 dolarů s tím, že budu ráno pokračovat do další cílové stanice. Když jsem ale přijela na místo, zjistila jsem, že skály do kterých chci jet další den jsou ještě o jeden poloostrov dál a že jsem si akorád zbytečně zajela zbytečně třeba 40 kilometrů, který teď budu muset jet zpátky. Rozhodla jsem se tam nepřespat a vrátila jsem se zpět do směru svého výletu. Nakonec jsem teda přespala přeci jen ve freedome kempu u jezera Wairapapa, kde jsem si uvařila véču v přístřešku a zalehla, abych byla ready na další den. Nebýt hnusně, tak moc pěknej kemp. Spousta místa pro všechny a přímo na břehu jezera.

Mám za sebou spousta kilometrů za volantem a dost záročný dny. Nemůžu se dočkat, až načerpám energii konečně někde v přírodě. Snad už zítra.

Duckie_on_the_way

Líbil se Vám tento článek?

Diskuze

Bloguj o Novém Zélandu na VisitKiwi.cz!

Zaregistruj se a začni psát ještě dnes.

Nejnovější články

Tak trochu jiná reportáž
Tak trochu jiná reportáž

Jelikož blogů je hodně, rozhodly jsme se, rozuměj dvě pražské softballistky v nejlepších letech, poskytnout naše ojedinělé zážitky širší veřejnosti ve formě podcastů :)

02.12.2019
Ze života cherry pickera
Ze života cherry pickera

Jak to chodí na třešních a jak utratit vydělané peníze?

24.10.2019 NZtko
WHS víza v KANADE
WHS víza v KANADE

Niektorí z vás sa chystajú do Kanady alebo o nej premýšľajú. Preto som pre vás pripravila článok, v ktorom sa dočítate nielen o working holiday vízach, ale aj o praktických radách, ktoré by vám mohli...

16.10.2019 @madein_czechoslovakia_
Coromandel
Coromandel

Cesta na poloostrov plný pláží včetně Hot water beach s horkou vodou či populárního Cathedral Cove.

08.10.2019 Duckie_on_the_way
Samoa - co vidět na Savai´i
Samoa - co vidět na Savai´i

Tipy na výlety na Somoiském ostrově Savai´i.

30.09.2019 VisitKiwiCZ