West Coast - Pancake rocks

Probouzím se ve freedome kempu u Arthur's Passu a vyspalá do růžova vyrážím na cestu na dále na West Coast okolo jezera Brunner, u kterého se nijak nezastavuju a projíždím dál do nejbližšího města Greymouth. 

Za poslední týden jsme nachodily víc jak sto kilometrů a na moje tělo to začalo celkem doléhat, takže tenhle den byl pro mě spíš zevlující. Po cestě jsem se zastavila ještě na jedné vyhlídce, kde jsem si uvařila snídani a trochu se dospala. Tahle vyhlídka byla smeciální neskutečným výskytem čmeláků, nevím proč, ale byli všude a než jste se nadáli měli jste jich pár v autě. 

Ve městě jsem zašla do Warehousu (obchodu s levným zbožím všeho druhu - Mekka pro každýho backpackera na nákup kempingovýho vybavení a případně oblečení) a konečně se připojila na wifi. Po týdnu mě tak konečně čekal skype s Tomem, to bylo dlouhý čekání! Potom jsem se zašla kouknout na vyhlídku na město Linos walk lookout (15 min) a jela zase dál.

Dál po pobřeží do městečka Punakaiki. Tohle město (vesnička) má celých 68 obyvatel, ale na první pohled byste to díky turistické atrakci, kterou nabízí nepoznali. Jedná se o pancakes rock a blowhole. Užasný přírodní úkaz v podobě vápencových skal, kde při přílivu vzniká i tzv. blowhole,díra skrze kterou vystřikuje voda vysoko do výšky. Já tam na to nečekala, přišlo mi to krásný i bez vody.

Je to od návštěvy ledovců zase místo, kde se sdružujou turisti všeho druhu, takže nečekejte, že tam během dne budete sami, obzvlášť pak za přílivu, kdy je v očekávání ona atrakca dne - blowhole.

Měla jsem v plánu jít i track k místní jeskyni, ale bohužel se jim zrovna sesunula půda či co a track je částečně uzavřený. Navíc vlastně ani nemám sílu, takže nasedám do auta a jedu dál dále na sever, kde začínají konečně parádní výhledy na oceán se spoustou zastávek na pokochání se nebo uvaření večeře.

Moc se nezdržuju a jedu dál až do Tauranga Bay, na krásnou pláž odkud začíná track na tuleně a k majáku. Uvařila jsem si na parkovišti večeři (tuňákový těstoviny, který jsem zuby nehty bránila před místníma drzejma rackama, který dostali chuť na rybičku) a vyrazila s kastrolem v ruce na track, abych si to tulení pozorování spříjemnila dobrou baštou.

Byla jsem na místě v dobrej čas (před západem slunce), kdy přicházejí na břeh a jsou dost aktivní. Tentokrát jsem jich viděla v pohybu spousty, ale ne z takové blízkosti, protože se dali pozorovat jenom z útesu. Měli tam i spoustu mladých, takže bylo na co koukat, co fotit a i o čem si povídat, protože jak už to tak bývá zvykem, potkala jsem tu taky český páreček. 

Po pozorování jsem se ještě vydala na track k majáku podél pobřeží. Ten se ale zdál na oko kratší, než ve skutečnosti byl, takže se mi můj špinavej rendlík po večeři celkem pronesl, ale když už jsem jednou vyšla, tak jsme ho došla.

Maják sám o sobě byl pěkně nezajímavej, ale procházka to byla hezká. Blbý je, že pak musíte stejnou cestou zpátky, pokud nemáte někoho dalšího, kdo zaparkuje auto na druhém parkovišti. Po cestě zpátky už zapadalo pomalu sluníčko, takže cesta byla pěkná. Navíc jsem stejně potřebovala vyčkat do tmy, protože jsem se dnes rozhodla přespat někde na tajňačku, a to je pak lepší na sebe moc neupozorňovat, dokud je světlo. 

Po návratu jsem ještě zajela k vedlejšímu zálivu v Okari road, kde surfovala dost slušně parta mlaďasů a dětí při západu slunce. Zbytek večera jsem strávila jejich pozorováním a pak už zajela na předem vyhlídnutý místo na spaní. Původně jsem chtěla zůstat přímo tam, ale už tam kempili nějací lidi ve stanu, takže by to byl zbytečnej double risk. Zajela jsem proto o kousek výše, kde jsem našla temný místečko.

Druhý den ráno jsem vstala hodně brzo (asi v 5), což dělám vždycky, když spím, kde se nemá, protože jsem nervozní, že dostanu pokutu. Další město po cestě je Westport, vyhlášená lokalita na surfing na západním pobřeží. Protože jsem tam ale strašně brzo ráno a nechce se mě čekat 3 hodiny než otevřou první obchody, dávám rychlý skype s Tomem z wifiny od knihovny, která funguje i přes noc a vyrážím dál po dlouhé době většího města Nelson. Po cestě mě klasicky dohání únava z brzkého vstávání, a tak jsem se ještě zastavila na vyhlídce Hope Saddle plné čmeláků (byly všude, chvíle nepozornosti a hned máš dva v autě), kde jsem si uvařila snídani s vhledem a ještě se chvilku dospala.

Konečně přijíždím do města Nelson na severním pobřeží Jižního ostrova, kde jsem plánovala sehnat si práci. Je zrovna sobota, a tak na místě označeném jako freedome kemping na náměstí právě probíhaly trhy. 

Byla jsem po 14ti dnech cestování po divočině jako vandrák a byla jsem tak nějak celá PAF z toho města. Najednou jsem se nemohla jen tak kdekoliv převlíknout nebo si zastavit. Všude v centru placený parkování a spousta lidí. Nebyla jsem na tenkulturní šok připravená. Tohle je asi zatím největší civilizace, kterou jsem tady na Zélandu zažila. 

Nenechala jsem se rozhodit svým bezďáckým zevnějškem a využila jsem poslední chvíle na krátkou prohlídku stánků. Prodávalo se jídlo, obrázky a přívěsky. No takový klasický tržiště. Bohužel jsem ho ale nestihla projít celý, protože už v 13h končilo a byla půla. 

Potom jsem si zašla nakoupit do Countdownu a na chvilinku na wifinu do knihovny hned vedle. Všude ale hrozně strašily s omezeným parkováním a já se navíc necejtila moc na chzení po obchodech, po takové době bez sprchy. 

Takže místo dlouhýho courání po městě jsem zajela do infocentra nabrat nějaký tipy na cesty a letáky a taky se poptat na freedom kemping v okolí. Bohužel jsem se dozvěděla, že situace tu pro non-selfcontained (bez záchodu a umyvadla v autě) není moc příznivá. Bohužel tu denní žádný nekomerční kemp. Jedu se teda poptat do komerčního na cenu. Ta je 20 dolarů za noc. To nechci. Jedná se totiž o takovej ten klasickej kemp, kde všude pobíhaj děti a lidi tam prostě jezdí na dovolenou. Neodolám ale příležitosti využít sprchu. Ta byla za pět. Voda tekla neomezeně dlouho, takže jsem tam strávila fakt dlouhou dobu. Bylo to boží. Zároveň jsem si nechala na recepci nabíjet foťák a při odchodu se ještě poptala na práci. Vyplňuju dotazník se žádostí o práci a jedu se podívat ještě na druhé míso v Nelsonu, kde kdysi nabízeli práci trampolínového instruktora. 

Bohužel tam ale už bylo zavřeno, tak jsem si dala alespoň procházku na pláž, kde byla miliarda kiterů, chvíli se pokochala a vyjale pryč z města do levnějšího nekomerčního kempu asi 30 za městem směrem do Abel Tasman National parku. 

Chci ten kemp okouknout, jestli by se tam dalo přežívat v případě, že najdu v Nelsonu nějakou práci. McKee memorial reserve kemp byl za cenu 6 dolarů úplně boží. Spousta spousta prostoru a nekoucí voda rozvedená všude po kempu, takže jsme parkovala asi 5 metrů od kohoutku. Stejně tak velkej počet záchodů na mnoha místech kempu, takže nemusíš daleko a co víc, k záchodu byla celá taková minibudka, kde bylo i umyvadlo a sprcha se studenou vodou. Venku grily volně k užívání a na pláž asi 5 metrů. Úžasný místo. A tak jsme si říkala, že tady by to šlo a rozhodla jsem se najít si práci co nejblíž tamuhle kempu. Teď už je ale čas na odpočinek, něco k večeři a napsání zase kouska deníku. 

Prosinec 2017

Duckie_on_the_way