Webový portál o cestování a životě na Novém Zélandu

Mission completed

S Marťou máme v plánu strávit můj poslední týden. Je to tak výhodný pro obě strany, protože Marťa se rozhodla koupit ode mě auto a za to, že jsem ji slevila z původní ceny si mě nechá v autě do konce mýho pobytu a pak mě hodí na letiště, což je pro mě super pohodlný a nemusím řešit, co jak a kde. 

Navíc si spolu dáme ještě týden takový trochu zevl cestovačky. Pokoukáme okolo Aucklandu a pořádně pokecáme. Večer jsme měly namířeno do freedome kempu u Hamiltonu, ale nějak se to všechno na poslední chvíli přeplánovalo a my strávili noc u kámoše Pepy, kterej bydlí v Aucklandu. 

Marťa spala v obýváku, já zůstala věrná autu. Celej večer i další den dost pršelo, takže jsme s odjezdem odtamtud moc nespěchaly, daly si v klidu snídani a pointernetovali si v teple a suchu domova. To se protáhlo až do oběda, takže jsme si rovnou i v suchu uvařily, protože venku pořád lilo jako z konve. Rozhodně nebylo kam spěchat. Díky tomuhle dešti jsme ale před příjezdem k Pepovi díky velkýmu štěstí a špatnýmu odbočení viděli asi nejlepší duhu v životě, kvůli který jsme neváhaly zastavit na zákazu před Auckland Harbour bridge a užít si tyhle krásný pohledy.

Potom jsme vyjely mírně mimo Auckland navštívit naše další pražský kamarády, kteří před pár dny přiletěli na working holiday. 

Začíná se to tu parádně slítat a já jsem vděčná, že kolem sebe mám takovýhle nadšený cestovatele. Připadá mi, že nás tu začíná být víc, než v Praze :-). 

Prodej auta

S Marťou jsme se stavily na poště vyplnit neuvěřitelně jednoduchej formulář k prodeji auta. Opět jsem se zadivila, jak něco tak jednoduchého může fungovat. No není zvláštní, že prodám auto a ani si nikdo neověří, jestli jsem opravdu jeho majitel kontrolou pasu nebo občanky? No lidé jsou tu evidentně mnohem čestnější a poctivější. U nás by tenhle systém nevydržet ani den. 

Stačí na papírek velikosti dopisní obálky vyplnit jména majitele, SPZtku a na koho se auto přepisuje a je to... :-O

Takže je to tady, Amélie se oficiálně stává mejetkem nový majitelky, čímž ztrácí i své jméno a dokonce i pohlaví. Marťa bude mít chlapskýho bouráka. Achjo, bude mi chybět :-(. Kéž bych si jí mohla odvézt s sebou do Čech. 

Setkání s přáteli

Potom vyjíždíme za Barčou s Adamem (našimi kamarády),kteří ještě nemají auto, takže se k nim musíme přiblížit do malého městečka Muriwai západně od Aucklandu. Tady zatím woofují a schánějí auto. Vyzvedly jsme je před barákem, a protože máme v autě jen dvě místa, naložily jsme je do postele jako vážené hosty a odvezly na nedalekou pláž. 

Murawai beach

Ta má černý písek stejně jako spoustu pláží v okolí, protože vše je tu sopečného původu. 

Hrozně ráda je vidím! Dáváme si procházku po pláži a povídáme. Bohužel za chvíli musí zpátky domů pomoct s večeří (spíš pomoct sníst než připravit). Tak je odvážíme zpátky, ale ještě se vracíme zpátky na pláž povečeřet k západu slunce. Západů slunce jsem tu viděla nepočítaně a je musím říct, že je to nádherný. Je to událost u které se na pláži sejde spoustu lidí. Všichni jen sedí a čekají na ten okamžik. Je to pěkný. Stejně tak si strašně užívám ty večeře a snídaně venku u piknikových stolků. Strašně ráda bych to praktikovala i doma, ale obávám se, že tam to fungovat nebude. Bude mi to chybět.

Nocleh na tajňačku

Po zápdu slunce se nám nechtělo už nikam daleko jezdit, a tak jsme začaly hledat skrýš pro dnešní den. Nakonec jsme zakotvily na celkem pohodovým parkovišti vedle tenisových kurtů na Coast Road, kde začínal Coast road track. Kromě nás tam byli asi ještě dvě auta, takže ani tentokrát nešlo o žádnou velkolepou schovávačku, ale byla tam dobrá tma a místo vypadalo, co se týče pokut, bezpečně. 

Piha beach

Ráno jsme vstali a jely na jih objevovat krásy jednoho z místních oblíbených surf spotů - Piha beach a okolí. Nejdřív jsme si při příjezdu daly výhled ze silnice klikatící se k pláži, potom jsme vylazli na Lion rock (skálu rozdělující pláž na Piha beach a North puha beach) s výhledem na moře a pláže a nakonec se šly vykoupat Karekare beach opodál. I tyhle pláže mají černý písek. 

Kitekite falls

Naše další kroky vedly ke dvěma vodopádům. Tím první byl Kitekite falls nedaleko Piha beach. Asi 30 min track buší k vodopádu, kde by se teoreticky dalo i koupat. U vstupu na track je potřeba projít očistou obuvy, kvůli plísním a ostatním nečistotám, které by se do lesa mohly dostat a zničit vegetaci, především stromy kauri, které jsou na všechny možné nemoci dost háklivé. 

Karere falls?

Potom jsme už chtěly odjet, ale říkám si, na mapě je tu ještě jeden takovej vodopádeček, který je kousek od silnice, třeba by stálo zato s etam podívat. Moc se nám nechtělo, ale nemohly jsme si odpustit vynechat něco, co by mohlo stát za to a tak jsme se nakonec přemohly a vyrazily i k vodopádu v Karekare. Nejspíš ani neměl jméno nebo to možná byl vodopád Karekare. Těžko říct. Každopádně jsme nešly s žádným očekáváním a čekaly jsme spíš nějaký splávek. Výsledek nás ale dost překvapil a tenhle vodopád se nám ve výsledku líbil i víc, než ten předchozí. Asi proto, že voda padala kaskádovitě. Moc pěkný místo asi 7 minut chůze.

Po vycházkách a skvělým obídku u pláže (fazolema se zeleninou v tortile) jsme se chtěly zase o kus posunout. Zase do plánovanýho freedome kempu směrem do Hamiltonu, ale v tom volal Pepa, že jede na Pihu surfovat, takže jsme zůstaly a počkaly na něho, aby si mohla Marťa zajezdit s ním. 

Já si dala pohodičku v autě. Byla jsem unavená, takže jsem byla ráda, že nemusím nic. Pustila jsem si dokument a odpočala si. Pak se zase nedalo odjet, protože přicházela událost dne. Západ slunce. Seděli jsme na zábradlí  pozorovali, jak sluníčko pomalu mizí za obzorem.

Jakmile zmizelo, začala být zima a sandflies začaly solidně žrát. Byl čas odjet. 

Do freedome kempu to bylo ale víc jak hodinu a už byla tma jak v pytli. Takže jsme popojely k Aucklandu a zase se zašily. Tentokrát jsme spaly v temných uličkách vedle Parrs parku nakraji Aucklandu. Zase celkem dost spolehlivý a bezpečný místo, kde jsme se nebály pokut, takže jsme vyspávaly docela dlouho. 

Potom jsme přejely k Olympic parku, což zní jako velký sportovní centrum, ale jedná se ale malinkej roztomilej park, kde jsme si udělali na pohodčku dobrou snídani a pak se posunuli do One tree hill domain, kde jsem si vyšláply kopec One tree hill. 

One tree hill

To pro mě bylo sklamání, protože jsem si představovala, jak půjdeme na kopeček, na kterém bude nahoře stát jeden supr fotogenickej starej storm. Místo toho jsme šlapaly na kopec, ze kterýho sice byl výhled na Auckland, ale strom nikde. Místo něho vysoký betonový sloup a nějaký pomník či co. 

Očekávala jsem přírodu, místo toho to bylo spíš setkání turistů u sloupu. Mnohem víc se mi tam líbilo okolí kopce, což byl velikánský zelený park plný stromů, ale vzhledem k tomu, že je neděle taky lidí. Tady jsem si po procházce udělaly piknic a uvařily oběd. 

Je hezky, nikam nespěcháme a užíváme si pěknýho dne.

Po chillu v parku se Marťa rozhodla, že by další den chtěla navštívit proslulý Hobbiton, zabalily jsme proto saky paky a vyrazily na noc do freedome kempu vedle rugby hřiště v městečku Onewhero

Když jsme přijely, parkoviště bylo natřískaný autama místních, tak jsme měly trochu pochyby, jestli jsme správně, protože po campervanech ani památka. Věřily jsme si znova správnost pozice přes Wikicamp, super cestovatelskou aplikaci, bez který si snad ani zdejší život nedokážu představit. Byly jsme správně. 

Zjistily jsme, že protože je sobota, probíhal tu zrovna rugby zápas, který před chvilinkou skončil a všichni ti majitelé aut ještě popíjí v místní hospůdce v prvním patře. Škoda, že jsme nestihly kousek zápasu, ale nedá se nic dělat. I tak to bylo fajn, protože jsme se zašly podívat na místňáky. Bylo až vtipný, jak je to všude stejný. Připadaly jsme si jak na lokálním českým fotbalovým zápase. Lokálové, pivo, párek a panáky. Bylo to tam útulný, a tak jsme se vykempily na pódiu potaženým kobercem spolu s tamníma dětma, připojily se pohodlně na wifinu, nabily si telefony a spokojeně odpočívaly.

Mě si oblíbil jeden místní klučina, kterej se sice netváří nadšeně, ale sám si ke mě přišel přisednout a strávil se mnou celý zbytek večera :-D.

Hostina zdarma :-)

Sledovaly jsme z povzdálí vyhlášení výsledků a místní dění. 

Když už se lidi vytráceli, zmerčila jsem spoustu talířů s jídlem a málo lidí okolo. Říkám si měli bychom už asi taky jít, ale snad nechtěj to jídlo vyhodit. Radši ještě počkáme, abychom nepropásly nějakou šanci nasycení :-D. 

Ukázalo se, že jsme měla dobrej odhad, asi o deset minut později přišla paní a ptá se lidí stojících okolo, jestli někdo chce ještě něco z toho jídla dřív, než to hodí do koše. Všichni kroutily přejedeně hlavou. Potom se její zrak převrátil na nás. Marťa nereaguje, já řídící se cestovatelským heslem „ber dokuď je“ nesměle zvedám prstík vzhůru a na mávnutí přibíhám nafasovat zbytky. Paní nás vybídla ať si vezmeme kolik chceme a ideálně, jestli to máme do čeho dát. Pohotově jsem přiběhla s mističkama z auta a vzala dvě porce pro mě a pro Marťu a několik kusů melounu z mísy vedle. Místo chleba jsme tak nakonec večeřely brambory s omáčkou a párečkama. Nebyla to žádná velká hitparáda, ale bylo to teplý.Takže jsme jsme spokojeně bez stížností dlabaly. 

Matamata - Hobitton vynechám...

Pak jsme si každá na chvíli zalezla a daly si asociální chvilku. Já psala deník a Marťa hledala práci. Ráno jsme vstaly a vyrazily do Matamata, města Pána Prstenů, odkud se dělají exkurze do asi 15 minut vzdáleného Hobitonu. 

Mě tahle turistická aktivita nijak moc neláká, protože jsem ani Pána Prstenů nikdy pořádně nedokoukala, takže jsem šetřila dolárky a čekala na Marťu ve městě, skypující s Tomem, kterej chudák ležel doma hrozně nemocnej. Skoro celou dobu jsem tak strávila povídáním s ním, abych mu alespoň trochu zpříjemnila krušný chvilky. 

A jak bylo v Hobitonu?

Prej se jelo asi 15 min autobusem, přičemž vám po cestě pouští sestříhané scény z filmů, o kterých vám povídají zajímavosti. 

Na místě bylo k vidění asi 42 domečků, z čehož do 2 se dalo vstoupit + hospodu, kterou jste viděli ve filmu, kde dostanete v ceně vstupnýho pivko. No aby ne, vstupný tam je dost mastný, ale většina lidí, kteří se odtamtud vrací jsou spokojeni. Teda až na ten šok, že je to mnohem menší, než čekali.

Jde se na kutě

Po výletě jsme se přesunuly do dalšího freedome kempu Kaiaua Boating Club u pobřeží mezi Coromandelem a Aucklandem. Po večeři jsme zalezly na kutě. Venku foukal strašně silnej vítr a nebylo zrovna dvakrát hezky, tak jsme si zalezly a pustily film před spaním. Tématicky Into the wild. 

Ráno už jsme směřovaly zpátky do Auklandu, kde jsme měly v plánu projít si centrum, ale bohužel je tu zase opodál další tropická cyklona, která s sebou naštěstí nepřinesla žádný velký peklo, jen silnej déšť, ve kterým se nám nechtělo moc procházet venku. Navíc jsme nemohly pořádně najít nikde žádný relativně levný parkování, a tak jsme po chvíli bloudění po centru autem přehodnotily situaci a jely dál. 

Jak už jsem nejednou zmiňovala, nejsem městskej člověk, takže mě tahle cestovatelská ztráta nijak extra nemrzí. 

Hlavní ikony Aucklandu jako je přístav, Sky tower a Harbour bridge jsme viděla, v nějakým parku jsem taky byla a to mi asi stačí. Obdivování budov není moc moje parketa. 

Čas začít balit

Jely jsme na naší „Aucklandskou základnu“ k Pepovi, kterej byl tak hodnej a nechal nás zase přespat u sebe před barákem. Navíc bylo skvělý, že jsem mohlo vytahat celý auto k němu do obýváku a v klidu a v suchu si zabalit, když nikdo nebyl doma. 

Když jsem začala nosit krabice s věcma nahoru a viděla svůj 65 litrovej batoh, připadalo mi naprosto nereálný do něho to všechno vměstnat. Začla jsem poctivě vyplňovat každou skulinku báglu, ruličkovat trička, smačkávat vzduch, vyhazovat kosmetiku a po asi dvou hodinách bylo po všem. Je to až neuvěřitelný, ale všechno je tam. Pohory si vezmu na sebe do letadla a hned po kontrole příručního zavazadla je sundám a přezuju se do pohodlných bot. Je to nejlepší způsob jak vyzrát na jejich váhu a velikost. Jsem připravená k odjezdu.

Poslední večeře

Blíží se večer a my si jedeme dát do centra Fish and chips s Barčou a Adamem, kteří už si po necelém týdnu na Zélandu opatřili auto. Jedeme to teda všechno okouknout. Jede s náma i Pepa, kterýho jsme pozvali na večeři za to, že u něho můžeme takhle kempovat. 

Nakoupili jsme spoustu ryby a hranolek v Mt Eden village fish shopu,  kde smažili čerstvý pěkný rybičky, a vydali se udělat zatěžkávací zkoušku nové dodávce. Všichni jsme se celekem pohodlně vměstnali dovnitř. Mlsali jsme a povídali si. Bylo to fajn bejt zase s partou kamarádů, škoda jen, že se vracím do Čech, kde oni nebudou. Zrovna když já mizím, všichni se tu sjíždí. Ale to se nedá nic dělat. Je skvelý, že mám kamarády, který cestujou. Asi proto si taky rozumíme, protože máme prostě stejnou náturu. Navíc kamarád sem, kamarád tam, ale to nejcennější, moje rodina, na mě čeká doma. A na ty už se nemůžu dočkat!

Závěrem

Poslední dny nebyly zrovna moc nabitý aktivitama, spíš jsem se už jen tak přesouvala z místa na místo, jedla a spala a čekala na den odletu. Už jsem se nemohla dočkat. Né, že by to tu nebylo skvělý, ale už začínám cítit, že co jsem chtěla zažít a vidět, to jsem viděla a už se mi hrozně stýská. Moje mise tady je splněna, několikaletý velký přání wishlistu konečně odškrtnuto. Nemůžu se dočkat, co mě čeká dál. Vracím se domů a těším se na nová přání, touhy a očekávání.

Bojím, se že po příjezdu mi to vydrží tak týden, než budu zase chtít někam vyrazit, ale potřebuju prostě už obejmout a vidět se s rodinou, než budu moct zase vyrazit dál. Bez Toma už ale žádný delší cesty neplánuju, už jsem mu odjela dvakrát na 5 měsíců. Je to fakt těžká zkouška a dlouhá doba. Zvládl to se mnou a za odměnu bych už chtěla být hodná, a když cestovat, tak jen s ním.

Za půl hodiny mě veze Marťa na letiště. Můj pobyt tímhle končí. Odjíždím z místa mých snů. S nezapomenutelnýma vzpomínkama, s hlavou plnou zážitků a dobrodružství. Jsem pyšná na to, že jsem všechno zvládla sama. Že jsem se na chvíli pokusila odprostit od všeho stresu všedních dnů. Že jsem dělalala věci nezávisle na ostatních, tak jak se chtělo mě, a kdy se chtělo mě. Tak, jak se mi líbilo. Žila jsem pro radost z okamžiku. Užívala si fazole z ešusu a každodenní vločkovou kaši při východech a západech slunce víc, než jídlo ve špičkový restauraci. Nezávislá na hmotných statcích, s jedním velkým batohem, pár tričkama a zubním kartáčkem jsem s mým skvělým parťákem Amélií, Mazdou MPV, zvládla procestovat většinu Novýho Zélandu. Tohle byly chvíle, kdy jsem žila! Chvíle, který mi už nikdy nikdo nevezme. Chvíle, který mě v životě posunují na další level. Jsem plná pozitivní energie, připravená na nový životní výzvy. Sem s nima. Zvládnu je všechny!

Seděly jsme dlouho do noci a Barču s Adamem ještě čekala cesta domů, takže je čas jet taky na kutě. Ráno ještě jedeme nakoupit pár dobrot na cestu a vyčistit a vyluxovat auto, aby Marťa začínala svoje dobrodružství v novým, a pak už jen čekání na odjezd, u jehož příležitosti dopisuju poslední stránky deníčku. 

Pak už mě Marťa s Pepou vezou na letiště, kde moje dobrodružství končí (teda to novozélandský)...

Loučí se Duckie_on_the_way

Líbil se Vám tento článek?

Diskuze

Bloguj o Novém Zélandu na VisitKiwi.cz!

Zaregistruj se a začni psát ještě dnes.

Podobné články

Routeburn Track / Zážitky z Great Walku
Routeburn Track / Zážitky z Great Walku

Routeburn track patří mezi tzv. Great Walky, kterých je Zélandu deset, jsou to vícedenní treky a snem každého pořádného hikera je si aspoň jeden Great Walk dát! Kepler jsem zdárně pokořil :D a tak se...

14.07.2020
Tongariro Alpine Crossing
Tongariro Alpine Crossing

Vysněný hike za sopečnými jezírky vysoko v horách se konečně stává skutečností.

05.04.2019 Duckie_on_the_way
Z Jižáku na Severák
Z Jižáku na Severák

Z Christchurch se chystám trajektem do Wellingtonu, kde začne moje druhá polovina dobrodružství. DO cesty se mi ale postavila tropická cyklona a příroda mi tak na chvíli ukázala svou druhou...

10.02.2019 Duckie_on_the_way
Austrálie - Blue Mountains
Austrálie - Blue Mountains

Dost bylo pláže. Hurá za vodopády a zelenými vrcholky hor - jen kousek od Sydney.

17.12.2018 Duckie_on_the_way
Christchurch a okolí
Christchurch a okolí

Na pár dní do města kultury a umění.

07.11.2018 Duckie_on_the_way
Queen Charlotte track
Queen Charlotte track

Vyrážíme na třídenní 70 km dlouhý track po severních fjordech Jižního ostrova.

07.11.2018 Duckie_on_the_way
Z Motueky do Pictonu
Z Motueky do Pictonu

Končím v práci na sadu a odjíždím směrem do Pictnu. Mrkněte na tipy, kde se cestou zastavit.

30.10.2018 Duckie_on_the_way
Farewell spit
Farewell spit

Výlet do okolí nejsevernější části Jižního ostrova- slaná voda, lachtani i zelené kopce.

22.10.2018 Duckie_on_the_way
Abel Tasman - Coastal walk
Abel Tasman - Coastal walk

Jednodenní výlet na poslední část Abel Tasman Coastal tracku - loop z Wharanui.

15.10.2018 Duckie_on_the_way
Abel Tasman - kajaky
Abel Tasman - kajaky

Výlet s holkama ze sadů na kajaky do Abel Tasmanu, jednoho z nejkrásnějších míst Nového Zélandu.

09.10.2018 Duckie_on_the_way
Arthur's Pass
Arthur's Pass

Nádherné výhledy i setkání s papouškem Kea na vrcholku Avalanche Peak.

20.09.2018 Duckie_on_the_way
Hokitika
Hokitika

Z ledovců do městečka Hokitika přes krásná místa v okolí.

12.09.2018 Duckie_on_the_way
Hurá na ledovce
Hurá na ledovce

Výlet k ledovcům For glacier a Franz Josef.

03.09.2018 Duckie_on_the_way
Eldrig Peak - Fiordland
Eldrig Peak - Fiordland

Na výletě z Invercargill po pobřeží přes Riverton a Clifden na překrásný opuštěný track Eldrig Peak ve Fiordlandu.

21.06.2018 Duckie_on_the_way
Milford Sound
Milford Sound

Další den výletění po Fiordlandu jsem se vydala na plavbu lodí do Milford Sound. Co mě cestou cestou potkalo, jak se mi výlet líbit a co bych doporučila se dočtete v následujícím...

20.06.2018 Duckie_on_the_way
Te Anau - Fiordland
Te Anau - Fiordland

Jak jsem se vydala i s celou zélandskou rodinou na průzkum Fiordlandu, krásného Národního parku ležícího na jihozápadě Jižního ostrova. V tomto článku se dozvíte o první části mého výletu do Fiordlandu -...

14.06.2018 Duckie_on_the_way
Bluff - na jihu jihu
Bluff - na jihu jihu

Kratičký jednodenní výlet do Bluffu - městečka na jihu Jižního ostrova.

12.06.2018 Duckie_on_the_way
Konečně první výlet - Catlins
Konečně první výlet - Catlins

Konečně to proč jsem tady, jede se objevovat...

07.06.2018 Duckie_on_the_way

Nejnovější články

Routeburn Track / Zážitky z Great Walku
Routeburn Track / Zážitky z Great Walku

Routeburn track patří mezi tzv. Great Walky, kterých je Zélandu deset, jsou to vícedenní treky a snem každého pořádného hikera je si aspoň jeden Great Walk dát! Kepler jsem zdárně pokořil :D a tak se...

14.07.2020
Kepler Track / Zážitky z prvního Great Walku v životě!
Kepler Track / Zážitky z prvního Great Walku v životě!

Kepler track patří mezi tzv. Great Walky, kterých je Zélandu deset, jsou to vícedenní treky a snem každého pořádného hikera je si aspoň jeden Great Walk dát! Byl to i můj sen, proto jsem mu vyrazil do...

04.06.2020
4 dny práce v NZ pekárně
4 dny práce v NZ pekárně

Proč střídat práce? Proč ne? Co je víc než získávání stále nových zkušeností a nemít stereotip.

16.03.2020 Travelvedi
Na jablkách
Na jablkách

Apple picking

19.02.2020 NZtko
Rotorua, zélandské zážitkové Vegas
Rotorua, zélandské zážitkové Vegas

Důvodů proč vyrazit do Rotoruy bych našel doopravdy hodně. Spousty pěších treků, nádherná jezera, termální lázně, rybaření, ale především rozmanité adventure aktivity. A právě o těchto...

17.02.2020 romancermak