Te Puke a Tauranga

Tak jsem přijela zpátky do Te Puke, zítra už by snad konečně měla začít práce. Parkuju auto u Indů na zahradě (Lee street 7), dávám konečně pořádnou sprchu a trochu se vzchopuju ze svejch špindírovskej cest - uklízím apod. 

Ráno zase sms, že se nepracuje od 8, ale až od 10 kvůli dešti. Potom jsme už ale konečně začali. 

Jeli jsme na sad s kiwi, kde jsme celý den prostříhávali velkýma štípačkama větve. Bylo to docela náročný na sílu, držet ty velký nůžky celej den nad hlavou a stříhat tlustý větve. Byla jsem z toho docela dost unavená, ale brala jsem to jako průpravu na lezení :-) Budou svaly :-). 

Během dne jsme se přesunuli ještě na jinej sad, kde jsme taky prostříhávali, ale dělali jsme trochu jinou práci. Tady šlo jen o to, vystříhat větve, na kterých nerostou plody a utvořit tak více světla pro zrání. Protože jsme začali pozdě, bylo v plánu pracovat třeba až do sedmi nebo do osmi, ale v šest nás zase zahnal déšť. Takže jsme jeli domů. 

Tenhle domov nemám úplně ráda. Barák je takovej celej ulepkanej a špinavej, štítím se tu věcí. Prostě indickej styl. Takže se tam zdržuju jen když fakt potřebuju, ale převážnou dobu trávím radši v autě. 

Byla tam celkově dost divná atmosféra. Paní manželka byla taková všelijaká. Přišlo mi, že jí vlastně dost štve, že tam někdo cizí bydlí, ale nemá na výběr, protože potřebujou peníze. Ale to byl jen můj pocit.

Druhej den se práce zase posunula a místo od 8 se šlo až od 12. Tohle je pořád jenom čekání. Zbytečný zahazování dní a to mě štve. Nepršelo, takže jsem se rozhodla neproválet zbytečně půl dne a šla se alespoň projít na asi 30 min track nedaleko od Te Puke k vodopádu Raparapahoe waterfall. Nebylo to žádný terno, ale bylo pěkný sledovat sluníčko procházející skrz stromy. A hlavně všechno lepší než se válet u Indů na zahradě.

Dneska jsme jeli na jinej sad. Tady pěstovali kromě klasickýho kiwi, taky kiwi berry. Něco o čem jsem nikdy předtím neslyšela. Jde o vyšlechtěný mini kiwi, velký jako hroznový víno, který se jí celý, bez loupání. Docela šok, že něco takovýho existuje. Naše práce byla sbírat dostatečně velké plody. Dostaly jsme na záda popruhy, na které se zepředu připne plastový kbelík, do kterého každý sbírá. Tahle práce mě k smrti nebavila a totálně vůbec neutíkala. Byl to fakt vopruz. Nikdo si ani moc nepovídat a inďáci jsou otrokáři. Já se to mu jen smála, protože už jsem stejně věděla, že zítra asi nepřijdu. Nějak jsem cítila, že mi to nestojí za to. Odpracovala jsem den, ještě si na ubytku vyprala povlečení, dokud jsem měla dobrou základu a potom vypadla pryč. Tady se mi prostě nic nelíbí.

Asi do poledne jsem se ještě válela v autě, protože jsem čekala až mi na šňůře na sluníčku uschne povlečení. Uklidila jsem si auto, čistě povlíkla a potom vyrazila směr Tauranga a Mt. Maunganui, kde se mám potkat s kámošem Jonášem, kterýho jsem potkala kdysi v Praze ve Stromovce, když tam učili lidi na longboardu. Jeli jsme okolo, tak nám dal rovnou taky lekci. 

Po příjezdu jsme hned jeli na pláž u Tay Street.  Jonda na tajňačku půjčil od paní domácí její prkno a šli jsme surfovat. Vlny nebyly ale moc dobrý, takže jsme se tam jen asi hodinu plácali a já se ani jednou nepostavila. Nějak jsem si na to prkno nemohla zvyknout. Bylo hodně těžký a já cítila, že ležím pořád moc vzadu a né a né najít to správný místo, kde mám být. No ale víte, jak já to mám s tím surfingem. Byla jsem ráda, že jsem zdárně přežila a nechytila ani jednou záchvat paniky. 

Potom jsme si jeli nakoupit nějaký dobroty a udělat oběd na pláži, kde jsou volně k užití grily. Jonáš se ujal funkce kuchaře, já byla jen ananasovej kráječ a nosič. Měli jsme skvělý krevetky na česnekovým másle s bagetkou. Jídlo, který si sama teda rozhodně v rámci šetření nákladů nauvařím. Bylo to skvělý a hrozně příjemný konečně neplácat jen tak něco sama a bejt chvíli s kámošem. Jsem na svých cestách celou dobu dost asociální a moc si nehledám kamarády. Tak nějak cítím, že se mi nechce, že chci být spíš sama. Ale jak čas plyne, cítím, že už se zase začínám těšit na společnost lidí.

Po týhletý skvělý baště jsme vyrazili okouknout hlavní pláž, tak jsme šli na vyhlídku na skalnatý výběžek a nakonec jsme ještě hecli výšlap na Mt. Maunganui.

Nahoře na hoře jsme náhodou potkali páreček Čechů, kteří od nás chtěli vyfotit. Tak jsme se s nima zapovídali a kopec sešli společně.

Pak jsme si všichni sedli na lavičku v přístavu a čekali na západ slunce. Povídali jsme a bylo to fajn.

Původně jsem vůbec neměla v plánu zůstávat přes noc a jen jsem se chtěla zastavit pozdravit. Na druhou stranu vlastně vůbec nikam nespěchám a nemám plán, tak proč se nezdržet, tam kde je zábava. Na tajňačku jsem teda přespala na zahradě v autě, kde bydlí Jonáš (Links Avanue 54a). Druhý den ráno jsme brzo ráno vstali a zmizeli odtamtud, aby nikdo nevěděl, že jsme tam byla. Zastavili jsme u pláže a Jonáš chtěl jít surfovat. Vlny ale nebyly ideální, tak jsme si dali snídani a pohodičku. Jonda, hrál na kytaru, poflakovali jsme se a hráli na kytaru.

Jonášovi přijede pozítří kamarádka, a jeho paní domácí mu nabídla, že pokud natře plot, nechá je tu oba bydlet týden zadarmo. A protože jsme se nějak chtěla revanšovat za včerejší oběd, rozhodla jsem se, že mu pomůžu. Natírání trvalo krapet dýl, než jsem očekávala, takže jsem se zeptala paní domácí, jestli by bylo možný, tu dnes přespat, když jí to pomůžu dokončit, že jinak už budu muset jet. Neměla s tím vůbec žádný problém, a tak jsem zůstala. Plot dodělala a dala si den bydlení výměnou za práci.

Při natírání mi volá Dan Peřina, že budou projíždět kolem a, že se staví. Hurá, sláva, už jsem snad ani nedoufala, že bychom se fakt zvládli potkat. To je skvělý. Hrozně se na ně těším. Zajeli jsme si koupit pizzu, na kterou nás paní domácí Kate pozvala za dobře odvedenou práci, nacpali si břicha k prasknutí a v podvečer dorazil Dan s Marťou a šli jsme společně na pláž.

Kluci chtěli jít ještě do vln, ale podmínky nic moc, takže jsme místo toho vyrazili společně na zmrzlinu, se kterou jsem otravovala, že bez ní nemůžu pokračovat dál:-D. Nakonec jsme si dali zdejší specialitu, nevím přesně o co šlo, ale vyráběli jakejsi zmraženej jogurt na mrazící ploše. Vypadalo to jako velká pánev na plačinky, která ovšem nehřála ale mrazila. Vylili na to jogurt a ingredience dle objednávky (na nás to byli jahody a nějaký další labůžoviny) a rozsekali to dvěma špachtlema na malinkatý kousky. Potom to rozetřeli po celý ploše a počkali, než se to pořádně zmrazí a nakonec to špachtlí pomalu seškrábli, tak že to utvořilo takový zmražený ruličky. Bylo to děsně drahý. Malej kelímek stál 10 dolarů, takže jsme si dali jeden ve čtyřech, jenom abychom to ochutnali. A bylo to dobrý. Né moc sladký a dobrý.

Dan se chtěl podívat na výhled z Mount Maunganui, tak jsme vyrazili znovu na kopec. Bohužel po cestě nás zastavil life guard, že cesta nahoru je zavřená, kvůli tomu, že se tam někdo rozsekal na paraglidu. Viděli jsme odlítat vrtulník. Tak snad se z toho dostane a bude v pořádku. Vejlet nahoru jsme teda nedokončili a vrátili se zpátky na základu k paní domácí.

Na chvíli jsme si ještě sedli do garáže na pokec, ale Dana s Marťou čeká ještě dlouhá cesta do Gysborne, takže chtěli za chvíli odjíždět. Bylo to ale hrozně fajn a najedou se tam vyloupla kytara a pivo, a tak jsme hráli a zpívali a celý se to nějak skvěle protáhlo. Bylo to hrozně příjemný a skvělý je vidět.

Po jejich odjezdu jsem byla tak nějak probuzená, že se mi vůbec nechtělo spát. Dala jsem si ještě skype s Tomem, ale signál hrozně blbnul, takže to bylo takový pitomý a pořád to padalo. Pak jsem si šla lehnout, ale usnula jsem až asi v jednu ráno. Ráno jsem ale nikam nespěchala, tak jsem si říkala, že to dospím, ale vůbec se mi už nechtělo spát. To mě ale dohnalo kolem oběda a já byla jak praštěná palicí. Venku bylo hrozný vedro a já byla líná jak nikdy. Uvařili jsme si další peckovej oběd ze všech surovin, co jsme splácali dohromady a natrhali na zahrádce a vykouzlili parádní rejži s kuřecím masem. Mňamina.

Po obědě jsem si dala odpočinek, Jonáš telefonoval s kámoškou a stříhal videa do práce. Tak jsem se vrhla na deníček. Paní domácí mi nabídla, že můžu zůstat do zítra, jestli chci a já jsem dnes tak nějak v super líným módu, že to docela oceňuju a asi zůstanu. Připravím si dnes auto na brzký ranní výjezd, dám si ještě sprchu a zajedu si nakoupit na další cestování. Zbytek dne proválím s jejíma psama kolem auta.

Je na čase vyrazit. Příští směr jízdy poloostrov Coromandel, turisty i místními velmi oblíbená část Zélandu, zejména pro jeho krásný pláže. Tak se na to podíváme :-)

Duckie_on_the_way