Webový portál o cestování a životě na Novém Zélandu

Rozhodnutí odjet

15.05.2018Duckie_on_the_way
Rozhodnutí
Rozhodnutí odjet
Jak jsem se donutila udělat ono velký rozhodnutí, krok do neznnáma, který dělí všechny snílky od skutečných cestovatelů.

Odjet na Nový Zéland bylo moje přání už asi od osmnácti. Během vysoký školy jsem ale dostala dobrou práci, kterou jsem si neuvěřitelně užívala. Přinášela mi hrozně moc potěšení, nových přátel a zkušeností. Nebyla jsem zrovna z těch, co by studovali vejšku a očekávali, že až vyjdou ze školy s titulem, celej svět si z nich sedne na zadek. Vážila jsme si možnosti získávat praxi a pracovní zkušenosti během studií a násobila tak svou šanci získat fajn práci hned po škole. Nechtěla jsem týhle snový brigády vzdát a navíc jsem stejně chodila do školy, takže bych mohla odjet jen na prázdniny, a to by bylo málo.

První vážný myšlenky na odjezd proto přišly až po skončení bakalářskejch studií. Naše škola neměla pro náš obor navazující obor (ach to naše propracované školství),takže se nabízela možnost vystačit si bakalářem a odjet. Mám v sobě ale dost velkou míru zodpovědnosti a nenamlouvala jsem si, že kdybych odjela, byla bych potom ještě schopná přihlásit se na školu a dodělat si magisterskej titul. Je mi jasný, že by se mi při cestování spoustu věcí nalitých do hlavy na státnice vypláchlo a absolvovat přijímačky by potom bylo náročnější. Ale hlavně jsem věděla, že jakmile jednou přestanu studovat, už nezačnu. Zpohodlním, zlenivím a titul si už nikdy nedodělám.

Svoje rozhodnutí jsem tak nechala trochu osudu. Přihlásila jsem se na pár škol s navazujícím oborem, na přijímačky se moc nepřipravovala a čekala, jak to dopadne. Když mě vezmou, zůstanu. Když ne, čeká mě cestovatelský dobrodružství a splněnej sen. Tak jako tak vyhraju.

Samozřejmě, že mě jako na potvoru přijali a já se podle plánu rozhodla zůstat. Studium bylo dálkově v Olomouci a já bydlela v Praze, kde jsem si po pomalých krůčcích konečně vydobyla malou pracovní pozici v marketingu. V oboru, kterej jsem nestudovala ani s ním neměla nic společnýho. Teda až do doby, kdy jsem právě při škole nastoupila do RedBullu. A to mě dost změnilo život. Přičuchla jsem k reklamě a začalo mě to hrozně bavit. Začínala jsem svou profesní cestu vidět jinde než ve sportu, který jsem studovala, ale dostat se po škole do marketingovýho oboru nebylo zrovna jednoduchý. Potřebovala jsem někde začít, ale jak se tam dostat? Zkoušela jsem odpovídat na všelijaký pracovní inzeráty, ale s takhle mizivou praxí, jsem neměla moc šanci. Nakonec jsem měla jsem štěstí a díky známostem a kamarádství, který jsem si za dob práce v RedBullu vytvořila, jsem dostala šanci ukázat co ve mně je v právě se rozjíždějící kamarádově nový firmě. Dostala jsem se do oboru, kterej mě zajímal. Škola na dálku na druhý straně republiky mě najednou začala otravovat. Cítila jsem, že mi nepřináší nic, co bych do svýho budoucího pracovního života potřebovala. A tak jsem se nakonec rozhodla se studiem přestat.

Vzniklo z toho, že jsem vlastně nestudovala, ani neodjela. Ani jedna z výher neklapla, ale nesmírně jsem si vážila příležitosti získat praxi v oboru, který mě zajímá, takže jsem svoje myšlenky na odjezd zasunula někam dozadu do hlavy. Rozhodně jsem je ale nesmazala, jen odsunula!


Práce je pro mě zábavou

Čas plynul a já už ve firmě byla asi dva a půl roku. Práce mě bavila a já cítila, že pokud zůstanu kde jsem, budu se v práci posouvat a posouvat až jednoho dne získám pozici, ze který se mi nebude chtít odcházet. Začnu makat na svým kariérním růstu, bude se mi skvěle dařit, budu spokojená a soběstačná. Nějak jsme ale cítila, že práce a peníze není to, oč mi tu běží. Ty nejsou cílem, jsou jen prostředkem k získání toho, po čem toužím.

Tohle bylo těžký a musela jsem si to opakovat hodněkrát, než jsem udělala velký rozhodnutí. Nešlo o spontánní krok, ale o souvislou řadu událostí, které směřovaly k dlouhodobýmu cíli. Na chvíli jsem se málem nechala strhnout honbou za „ničím“ v podobě kariéry. Svůj sen jsem měla ale pořád v hlavě a pomalu se mi ho dařilo posouvat víc a víc do středu mojí pozornosti. Až jednou přišlo finální rozhodnutí. Je čas!

Tou dobu mi bylo 26, neměla jsem kluka, měla jsem zábavnou práci v super kolektivu a nasbírala pár let praxe v oboru, kterej mě zajímal. Teď se tu dál můžu honit za kariérním růstem, najít si partnera, pak se usadit a tak dále a tak dále. Vždyť to každej zná. Pokud to udělám, připoutám se k jednomu místu. Navalím na sebe nový povinnosti. Povinnosti k zaměstnání, povinosti k partnerovi, pak dospěju věku, kdy by bylo vhodný mít děti, a protože je mít chci, nehodlám to odkládat kdoví jak na později. V tomhle plánu můj sen neměl místo. A to se mi nelíbilo. Nechci žít pro povinnosti a plány, ale pro radosti z poznání a nových zkušeností. Bude to těžký, ale protože nikdy není správnej čas, nikdy se to nehodí a vždycky jsou nějaký překážky, je jedno kdy se tak stane. Stát se to ale musí a já cítím, že to má být teď.

Rozhodla jsem se dát výpověď z práce a na chvíli se odloučit od rodiny i všech kamarádů, rozloučit se se spolubydlícíma i pustit byt v super lokalitě. Rozhodla jsem se žádat o Working Holiday víza na Zéland. Rozhodnutí padlo a už není cesta zpátky. Jsem připravená.

Kámoši a rodina - Důvody co tě drží doma

V den otevření víz se zrovna konal největší a nejdůležitější event naší firmy, na kterém se pracovalo téměř celý rok. V dobu otevírání víz jsme měli zrovna meeting v horách. Utíkám uprostřed porady za svým snem. Snažím se připojit na hotelovou wifi, ale přihlášení na stránky už padá. Je přehlcená síť a pořádně mi nic nefunguje. Ani už nevím, kde jsem tenkrát splašila auto, ale v pár minutách jsem odjížděla zkusit svý štěstí ještě na další wifinu. Čas utíkal šíleně rychle, a já se pořád beznadějně snažila přihlásit do systému. Už bylo asi půl jedenáctý a mě to pořád nenaběhlo. Po dalších desítkách minut zkoušení jsem vzdala svůj boj.

Ten den byl pro mě neuvěřitelnou prohrou a sklamáním. Moje sny se v minutě rozplynuly.

Za pár týdnů nemám práci ani kde bydlet, a teď ani plán kam jet. To nezní úplně pozitivně. Je to zvláštní, ale já i přes obrovský zklamání z toho, že nejedu kam chci, cítila jsem vzrušení z naprosto otevřený budoucnosti. Neměla jsem strach. Byla jsem připravená na nový dobrodružství. Beru to jako přípravu na další rok, kdy to hodlám zkusit znova. Nevzdám se!

Moje další dny se skládali z hodin a hodin googlování. Hledání dobrovolnickejch prací v zahraničí, pomáhání přírodě nebo zvířatům či něco podobnýho. Moje angličtina je ale hodně špatná. Téměř neumím poskládat kloudnou větu a tak jediný co vím je, že chci jet někam, kde si zlepším jazyk a budu něco platná. Kam mě vítr zavane je mi jedno. To se mi bude hodit jak na cestování, tak do práce i pro osobní život. Ve hře byla Austrálie, Kanada, Amerika a Anglie. Jelikož jsem chtěla ale odjet co nejdřív a Kanada a Amerika se zdála být komplikovaná kvůli složitému získávání víz, v Austrálii tou dobou člověk mohl pracovat jenom, když i studoval a to by vyšlo celkem draze. Z toho důvodu jsem nakonec zvolila Anglii. Původně jsem tam jela pracovat s vozíčkáři. Co ale osud nechtěl, asi měsíc a půl před odjezdem jsem se zamilovala. Jak už to tak bývá, lásku potkáš, když se ti to nejmíň hodí. Ale o tom by mohla být jedna velikánská samostatná kniha.

Do Anglie jsem nakonec přeci jen odjela a pět měsíců pracovala jako Au-pair v jedný černošský rodině. I o tom by mohla být samostatná knížka. Nebyly to zrovna nejlepší časy, ale jako zkušenosti to cením. Nevracela jsem se zpátky s plynulou angličtinou, ale byla jsem schopná mluvit a zúčastnit se pohovoru v angličtině, díky kterýmu jsem získala práci. Takže jsem se po návratu vrhla zpátky do kolotoče všedních starostí. Opět jsem se nechala strhnout touhou být úspěšná a vydělávat peníze, tak jak je to od člověka očekáváno. To se mi dařilo. Do práce jsem ale investovala mnohem víc času a energie, než bylo zdrávo. A to s sebou začalo přinášet následky. Přišly zdravotní problémy způsobený jednak stresem, jednak zanedbáváním příznaků a kdoví čím vším. Je celkem jedno proč se to stalo, ale bylo to tady. Trávila jsem asi 5 měsíců na nemocenský, s velkýma obavama o moje zdraví. Když nevíte co s vámi je, v hlavě se vám tvoří šílený příběhy a kolikrát tam bleskne i to nejhorší. Za tuhle dobu jsem si zase měla čas přeskládat priority a uvědomit si, o čem je skutečnej život. Uvědomit si, že ve stáří nechci vzpomínat na hodiny prosezený v kanclu nad skvěle odvedenou prací, ani na pochvaly od šéfa. Chci vzpomínat na divoký dobrodružství, nádherný místa a skvělý lidi. Na časy, který jsem strávila tím, co jsem měla ráda. Přišlo další prozření a s ním nový cíl. Po tomhle roku plným bolestí a strastí přijde radikální řez. Přijde rok splněných přání. Rok, kdy nebudu odkládat to, co si už tak dlouho přeju na někdy jindy jenom proto, že teď prostě není vhodná doba. Ta totiž není nikdy.

Na zkušenou do Anglie

Jednou jsem poslouchala přednášku nějakýho moudrýho pána, kterej vyprávěl o tom, že k tomu, abychom mohli cestovat, potřebujeme tři základní prostředky: Zdraví, čas a peníze. Ty se ale valný většině lidí nikdy v životě nesejdou všechny dohromady. Protože když jsme mladí, plní síly, vystudujeme školu a máme moře času na to, dělat co nás baví, tak nemáme finance na to někam vyrazit. Tak začneme makat na kariéře, abychom si vydělali peníze. Honíme se za penězi, trávíme dny i noci v práci, odkládáme svoje koníčky a setkání s přáteli a nemáme čas na to někam odjet. Ve stáří máme konečně našetřeno a s přicházejícím důchodem konečně i spoustu času. Ale bolí nás tělo a chybí nám síly na to, podnikat to, co bychom si přáli. Je to pech, ale prostě se to nesejde. Nikdy není vhodná doba a vždycky je potřeba něco svýmu snu obětovat. Lidi, kteří se neustále točí v kolotoči všedních dní, sledují vaše cestovatelský fotky na facebooku a tiše závidí s komentáři, že máte štěstí, že se máte, kde na to berete, že oni by chtěli taky, ale nemůžou. To jsou jenom kecy! Nikomu se to nehodí, nikdo to nemá jednoduchý a každej, kdo se rozhodne cestovat, tím přináší nějakou oběť. Ale jen ten, kdo se umí rozhodout a udělat krok vpřed, krok z nekomfortní zóny do neznáma, jen ten odvážný má šanci. Je to jenom v hlavě a o síle vůle. O síle mít koule rozhodnout se a nastavit si, za čím chcete jít. Já se rozhodla. Tenhle rok bude můj rok! Rok, ve kterým si splním co možná nejvíc svých roky odkládaných přání. Rok, který mě v životě posune dál.

Po dvou letech od první žádosti, žádám znova o Working Holiday víza, tentokrát je úspěšně získávám. Boží! Ale mám vážně odjet? Střetají se tu dva obrovsky silný protipóly. Moje láska versus můj sen. Opustit na tak dlouhou dobu člověka, kterýho jsem celej život hledala. Odjet a nevědět jestli to můj vztah zvládne. Mám to udělat? Mám skutečně riskovat „blbý přání“ za úžasnej vztah? Musím najít rozumnej kompromis. Necítím to tak, že bych svým odjezdem riskovala ztrátu vztahu. Jsem si jeho  pevností maximálně jistá, takže otázkou spíš zůstává, jak dlouho to zvládneme? Je to hloupý, ale já v hlouby duše cítím, že to musím udělat. Musím odjet, abych to sobě nebo svýmu okolí později až budu starší nevyčítala. Potřebuju si zažít trochu dobrodružství, poznat sama sebe a dokázat si, že jsem schopná a silná zvládnout to všechno na vlastní pěst. Odjíždím se očistit od stresu na sebepoznávací soustředění, který mě připraví skočit do další etapy mýho života.

Duckie_on_the_way

Líbil se Vám tento článek?

Diskuze

Bloguj o Novém Zélandu na VisitKiwi.cz!

Zaregistruj se a začni psát ještě dnes.

Nejnovější články

Christchurch
Christchurch

Město umělců a kreativního myšlení.

31.07.2019VisitKiwiCZ
Te Puke a Tauranga
Te Puke a Tauranga

Pokus o práci na Kiwi a následné setkání s českými kamarády u jedné z nejoblíbenějších pláží Nového Zélandu.

27.07.2019Duckie_on_the_way
New Plymouth
New Plymouth

Co na vás čeká při návštěvě města New Plymouth.

20.07.2019VisitKiwiCZ
Napier
Napier

Kde se nachází novozélandské město Napier a co zajímavého můžete viět v jeho okolí.

01.07.2019VisitKiwiCZ
Tauranga
Tauranga

Kde se nechází město Tauranga a jaké zajímavosti můžeme navštívit v jeho okolí.

21.06.2019VisitKiwiCZ