Propršené Taupo
Po dalším důležitým místě odškrtnutým na mým wish listu v podobě návštěvy Tongariro Alpine Crossing jsem pokračovala deštivým dnem dál k jezeru Taupo. I tady jsem měla další přání, který jsem si chtěla splnit, a to jet se podívat se na kajaku na Maori carvings - do skály vytesané maorské obrazce, které jsou vidět jenom směrem z vody.
Zdroj: Commons.wikimedia.org
Počasí na draka
Bohužel počasí je šílený, prší, prší a hrozně prší. Nedá se vůbec vylézt ven, a tak jsem zakotvila v knihovně. Dopsala jsem zase velkou část deníku a začala si shánět práci. Potřebuju něco jenom na chvilku, třeba na dva týdny. S takovým cílem vás ale jen tak někde nevezmou. Na to jsou nejlepší sezonní práce. Našla jsem si proto mapu sezonních prací a kde teď zrovna něco dozrává a hle, je začátek února, takže začíná sezóna kiwi a velký kiwi region je u Tauragi, což je město na severním pobřeží zhruba uprostřed. Ode mě je vzdálené asi 150 km a i tím směrem bych teoreticky ráda směřovala.
Hledám inzeráty a nacházím dva. Hned píšu smsky i emaily. Po chvíli dostanu odpověď na telefon od prvního ze zaměstnavatelů, ať přijedu podepsat dnes v 21h smlouvu do Te Puke, cože je malinké městečko kousek od Taurangi.
Jsou asi čtyři odpoledne, takže mám ještě chvíli času předtím, než vyrazím. Bohužel to pro mě znamená, že budu muset projet na jeden zátah z Taupa do Te Puke a úplně tak minout jedno z turisticky nejoblíbenějších měst, sírou zapádající vulkanickou Rotoruu proslavenou svými všude přítomnými vroucími prameny, gejzíry a všemožnými bublajícími baheními oblastmi. Bohužel je ale teď potřeba pracovat a stejně je předpověď na budoucí týden nepěkná.
Ubytování v Te Puke
Večer přijíždím do Te Puke, městečko, kde se všechno točí jenom okolo kiwi. Podepisuju smlouvu u jakéhosi Inda, který mi ale oznamuje, že bohužel nemůžeme začít práci zítra, protože se musí sbírat jenom, když neprší. Začít by se mělo za tři dny.
Najela jsem sice zbytečný kilometry, ale alespoň mám práci jistou a můžu se ještě vrátit zpátky do Rotorui prozkoumat celou termální oblast. Trochu blbý je to tu ale s ubytem. Vlastně je to hodně blbý. Není tu žádný freedome kemp, ani placený kemp, ani hostel. Je tu jen jeden velkej backpacker pro všechny sezonní pracovníky kiwi. To bude asi docela hrůza, ale bohužel mi nic jinýho nezbývá. Mohla bych sice bydlet v autě na černo někdo v okolí, což tu není úplně problém, zašít se tu dá dobře. Ale po práci budu potřebovat sprchu apod, a tu tady bohužel taky neseženu.
Při podepisování smlouvy jsem se proto snažila vyzjistit, jestli přímo oni nemají nějaké kontakty nebo nevědí o něčem, kde by se dalo bydlet v okolí. Nejdřív se Inďák cukal, ale pak mi dal číslo na jednoho kamaráda (supervizora), kterej prý ubytovává nějaký lidi. Moc se mi do toho nechtělo, takže jsem si další den ráno jela nejdřív obhlídnout ten backpacker. A to byla celkem hrůza. Sice bych mohla bydlet v autě venku a platit tak jen 86 dolarů týdně za užívání sprch, kuchyně a společných prostor, ale byla to tam jak v nějaký továrně na lidi.
Kuchyň = 20 vedle sebe postavených sporáků, lednic a mrazáků. V prádelně 6 praček vedle sebe apod. No bylo vidět, že tam bude asi hodně plno. Bylo to tam takový umolousaný celý, ne moc pěkný. Za pračku a sušičku se muselo platit navíc, na sprchu byl nárok jen 6minut/ den a internet stál 5 dolarů na hodinu.
To by se mi ve výsledku dost prodražilo, protože se tu přes noc nedá ani ulovit wifina nikde jinde. Přes den to jde v knihovně nebo u KFCčka či Mékáče.
Tak jsem se rozhodla jet se podívat ještě k inďáckýmu kamarádovi. Myslela jsem, že to bude dům, kde byldí třeba 10 sezonních pracovníků. Byl to ale dům supervizora (člověka, který při práci na farmě hlídá ostatní, aby pracovali jak mají), kde byla ubytovaná jen jedna Japonka. Ukázal mi pokoj, kde bych měla bydlet. Do toho se sotva vešla manželská prostel a skříň. Já bych tam měla spát s cizí Japonkou na jedný manželský posteli, to tak to ani náhodou- zlatý auto. Stejně jsem to ale neměla v plánu, chtěla jsem se ho zeptat, jestli bych mohla spát v autě a používat jeho dům jenom na sprchu a vaření, stejně jako backpacker. A on byl pro.
Tak budu mít soukromí, svůj prostor a navíc wifinu, sprchu, pračku a kuchyň za 80 dolarů týdně, což je lepší. Takže to beru. Neubytovávám se ale hned, protože práce má začít až za tři dny a já tu nehodlám mezitím smrdět.
Z toho plyne jedna věc, sháníte-li práci nebo ubytování, nebojte se ptát koho vás napadne. Kontakty jsou základ:-)
Spaní načerno v Te Puke
Strávila jsem v tomhle zapadákově dvě noci. Tu první, co jsem byla podepsat smlouvu jsem spala na malým parkovišťátku na kraji města. Nebylo to zrovna ideální místo, protože to bylou kousek od hlavní silnice, kde jezdili auta, ale přespat se tam dalo a pokutu jsme nedostala a to je to, na co tu hraju. V noci mě ale těšně před zabráním probudily kroky obcházející moje auto. Málem jsem se podělala, ale pak zmizeli a už byl klid. Další noc jsem se sem už ale neodvážila.
Tu druhou jsem to zakotvila v centru na parkovišti za knihovnou, tam byla relativně tma a kromě asi dvou vlaků, který v noci projížděli dost klid. Místo to bylo ale taky děsivý. Takový opuštěný smradlavý parkoviště.
Tohle město je celkově dost strašidelný a jedno z mála míst na Zélandu, kde se vůbec necítím dobře.
Rotorua
Další den ráno překvapivě prší, už 4. den v řadě. Jak jsem ale řekla, smrdět tu nebudu, a tak vyrážím zpátky do Rotorui. Když jsem tam dorazila, překvapivě pořád pršelo, a protože všechny tyhle vulkanický jezírka a atrakce byly placený, nechtěla jsme úplně investovat do něčeho, co bude stát za prd. Zejména, když mám poslední peníze.
Šla jsem teda nejdřív na zkoušku jenom na procházku do public Kuirau parku ,kde měli být termální bazénky na nohy a pár termálních jezírek k vidění zdarna.
Bezénky byly bohužel mimo provoz a na termální jezírka tak pršelo, že ani nebyla pořádně vidět žádná aktivita. Pára, která z nich vycházela se ztrácela v mlze a bubliny na deštěm rozčeřený hladině zanikaly. Já jsem navíc už byla pěkně promočená, takže mi bylo jasný, že v tomhle počasí podnikat dražší výlety nemá smysl.
I přes absolutní promočenost mě pořád neopouští duch objevitele a tak se vydávám prozkoumat deštivé centrum.
Moc pěkný městečko. Aby ne, žije turistickým ruchem. Teď ale teda nežije vůbec. Nikdo nikde, všichni zalezlí. Kde? Doma, na hotelech a ti, kteří jsou na tom jako já v infocentru a knihovně. I tam míří moje další kroky. Nechávám si tam schnout oblečení, převlíknu se do novýho a začíná můj počítačovej den.
V knihovně zavírají ve čtyři, ale pořád prší až už to není vtipný. Backpackerská skupinka přežívačů se tedy strategicky přesunula z knihovny do ještě otevřeného infocentra, kde jsme přebývali až do sedmi. Když už i tam zavřeli, jela jsem si nakoupit něco k věčeři, protože vařit se taky nedalo. Tak jsem zase zakotvila v autě na wifině, a když už zavřeli i tam. V 10 večer jsem si jela najít místo na přespání.
No „úžasně“ strávenej den. Bohužel se tahle situace nedá moc nijak jinak řešit, než jí přečkat, protože tohle nepřátelský počasí vládne na celým Severní ostrově. Nedá se před ním ujet ani nikam popojet.
Rotorua - teď nebo nikdy
Druhý den ráno, můj poslední den volna před začátkem práce. Pokud neuvidím Rotoruu dnes, tak už asi nikdy.
Wai-O-Tapu
Ráno vstávám a ještě za deště vyrážím do Wai- O-Tapu. Jednoho z termálních středisek a prostě doufám, že to vyjde. Po cestě jsem na chvilinku zahlídla asi metr modrý oblahy a začínám po pěti propršených dnech doufat v lepší zítřky. Když jsem dorazila na místo obloha úplně zmodrala a udělalo se hezky.
Takže platím vstup 32 doláčů a jdu na věc. V ceně vstupnýho je procházka s třema na sebe navazujícíma okruhama + asi 2 minuty autem vzdálený gejzír. Dostala jsem info, že na gejzír bych měla vyrazit v 10 hodin. Prošla jsem si teda jenom první okruh, pak se přesunula na gejzír a potom se vrátila a došla zbytek trasy.
Návštěva tohohle místa určitě stála za to. Podobných vulkanických center jako je tohle je v okolí víc a myslím, že chodit do všech je dost na jedno brdo, vybrat si ale jedno a zažít tu atmosféru je super.
Gejzír
Přesun na gejzír byl dost šílenej. Zatímco když jsme přijížděla, byly na parkovišti dvě auta, když jsem jela na gejzír byl parking narvanej k prasknutí a najednou všichni chtěli na gejzír, takže všechno zacpaný. Ale měli tam na to lidi, který řídili dopravu, takže se to tak nějak dalo. Jen to trvalo, a kdybych to tušila, tak to jdu pěšky. To mi na navigaci ukazovalo 18 minut, což je pohoda. Já ale nevěděla, v kolik začíná ten gejzír a nechtěla jsem ho prošvihnout. Takže jsem to radši fikla autem. Což bylo na cestu tam rychlejší. Cesta zpátky by se ale vyplatila spíš pěšky. Navíc, jak jednou opustíš parkovací místo, nemáš už jistotu, že budeš mít kde zaparkovat po návratu, což byl přesně můj problém. Zase tam na to ale měli lidi, který informovali, kde se to dá ještě píchnout, až byly nakonec zavalený autama všechny travnatý plochy v okolí.
Na gejzíru obecně mě trochu sklamalo, že to bylo přírodní tak na půl.
Ano opravdu chrlil vodu a tak, ale příšel chlápek, kterej tam něco nasypal, aby tomu trochu pomohl. Po asi 15 minutách od tý doby, co to tam dal, gejzír začal sršet a voda z něj tryskala celkem dost dlouho, takových 6 minut třeba. Možná i dýl, ale to prý záleží na přírodě. Gejzír samozřejmě stříká sám od sebe, každých asi 24-72 hodin, ani ho takhle ale probouzí dvakrát denně. To se mi nelíbí.
Mud pools
Po tomhle výletu jsem se ještě zastavila podívat na Mud Pools, bahnitá jezírka, která patří k tomu, jen jsou zase o pár kilometrů jinde a není tam potřeba platit žádný vstup. Je to vlastně jen takový výhled s procházkou za roh na jiný výhled na bublající bahniště.
Přírodní koupání
Odtud jsem se ještě zajela mrknout na dvě místa na koupačku v teplejch pramenech, který by měli být zadarmo. Jedno bylo hnedle kousek od toho centra Wai-O-Tapu v ofline mapách vyznačený jako Hot and Cold. Je tam ale upozornění, že ta voda něco obsahuje, moc jsem tomu nerozuměla, ale chtěla jsem to vyzkoušet, takže jsem se tam moc nezdržovala, namočila se, zaplavala do části se studenou a části z teplou a pokračovala dál.
Bylo to fakt teplý :-).
Druhý plavčo bylo u vodopádů Kerosene Creek je to taky kousek, akoráde musíte sjet z asfaltky a jet chvíli po gravelce. Tam je super místo na koupání pod vodopádem. Voda tam už nebyla zas tak teplá jako na místě předtím, pořád ale teplá a né studená. Tam to bylo krásný :-)
Zipline
Tak backpackerská sprcha je za mnou a je bych ještě ráda stihla poslední aktivitu dokud je počasí jakštakš hezký, i když už začíná zase poprchávat, není to nic hroznýho. Další tři má zase pršet, takže honem spěchám, odškrtnout si jednu z posledních věcí zélandskýho wishlistu- ZIPLINE. Našla jsem jich už pár na Jižním ostrově, ale nějak nesplňovali moje očekávání. Tahle má 400 metrů, takže bych se měla projet necelou půlminutku, to už by mohlo bejt fajn. Takže jdu na to.
Přijíždím zpět do Rotorui ke Gondole (Skyline Rotorua), která mě za 35 dolarů vyváží nahoru na kopec s výhledem na Rotoruu. Za další 30 dolarů jsem pořídila onen sjezd na Ziplině. Bohužel nejde koupit jen ziplinu a dojít na kopec pěšky, což bych jinak samozřejmě udělala.
Pokochala jsem se chvilku výhledama...
a jde se na to. Bohužel jsem myslela, že budu moct jet na supermana (hlavou dopředu), abych měla trochu bobky, na místě jsem ale zjistila, že to nejde a jezdí se jen na sedáka, takže to zas tak velký vzrůšo nebude.
Návrat do Te Puke
Tím můj den už pomalu končí a já se vracím zpátky do Te Puke a doufám, že už zítra začne práce. Počasí ale nevypadá dobře. Tak uvidíme.
Duckie_on_the_way