Práce na vinici

Během dne jsem stihla ještě rozeslat pár žádostí na práci a našla jednu příležitost práce na vinici. Jedu teď teda na hostel za 100 dolarů týdně, kde bych měla zároveň podepsat smlouvu na práci a zítra začít. Bohužel už nemám dolárky na zaplacení ubytka na týden dopředu, takže budu muset sáhnout do českých zásob. Nedá se nic dělat. Snad to brzo vydělám zpátky.

Po příjezdu jsem se ubytovala do pokoje s dvěma patrovejma postelema, kde bydlí kromě mě dvě mladý Němky. Celkově v domě bydlí asi 8 backpackerů + místňák Ray a jeho česká manželka. Kromě ní tu ale konečně nikdo česky nemluví, takže hurá, ať žije angličtina.

Ráno nastupuju do práce na vinici, kde zjišťuju, že všechno se má trochu jinak, než mi bylo podáno! Ray není můj zaměstnavatel, je to jen týpek, kterej si shání lidi na hostel tím, že za to, že u něho bydlí jim shání práci v okolí. To mi ale neřekl a podal mi to tak, že budu pracovat na vinici, ale musim tu rovnou i bydlet. No a na vinici jsem zjistila, že pro nás mají práci jen na jeden den, tak jenom doufám, že tu zbytek týdnu nebudu trčet jen proto, že jsem zaplatila ubytko na týden dopředu a nebudu mít žádnou práci. Snad ne. 

Naštěstí se tak nestalo. 

Druhý den jsem nastoupila na práci na vinici zase jinde. První den jsme byli u super sympatických lidí v okolí. Dávali jsme sítě na stromy, který měly zabraňovat ptákům, aby zobaly plody. Byla to dost náročná práce, při který jsem byla v jednom kuse skloněná až k zemi a podvlíkala síť pod drátem v zemi. Po čtyřech hodinách jsme měli hotovo a začala druhá část práce. Přicvakávání sítě k sobě pomocí plastových chytátek, tak aby nikde nebyla mezera nebo díra. I tady člověk musel být dost předkloněný, ale to už nebylo tak strašný. Dalo se to, jen to byla po pár hodinách nuda, jako všechno co se opakuje...

Druhý den na jiné vinici jsme začali pracovat na stříhání větví. Víno tady už bylo sítěma zakrytý a naše práce byla stříhat veškerý větve, který ze sítí vyčuhovaly. Tahle práce mě docela baví. Je to náročný jen na svaly v ruce, kde jsem po prvním dni měla otlačený a namožený svaly v dlani. Ale je to asi to nejlepší co jsem dělala. Jen dělat to osm hodin denně je samozřejmě vopruz, jak jinak :-).

Ale s tím se počítá, to se musí prostě vydržet. Máme klasicky miniální mzdu a prcuje nás tu asi 6, z toho dva lidi jsou ze stejného hostelu jako já, takže jezdíme do práce společně jedním autem a alespoň se trochu známe.

První dva dny nám dost propršely, takže jsme skoro pořád pracovaly totálně promočený (v pláštěnkách) ale dobrý je, že se tu pracuje i za deště, protože na kiwi se práce kvůli mokru pořád jen posouvala, takže člověk z týdne mohl pracovat klidně jen pár hodin a jen vyhazovat peníze za bydlení a čekat, kdy mu zavolají, že se pracuje. 

Tady je to sice nepohodlný, ale alespoň má člověk jistotu, že si tu něco vydělá.

Tenhle týden se toho kromě práce moc nedělo. Vstávala jsem každej den v 5:30, ale bylo to zas lepší, protože nám práce končila brzy a ještě z toho dne něco zbylo. Stejně jsem ale byla unavená, takže na žádný vejletění to nebylo. Spíš jsem si vždycky uvařila oběd na další den, dala véču a trochu odpočala. 

Pracovala jsem i v sobotu a půlku neděle. Pondělí jsme pak dostali neočekávaný volno, protože ten zaměstnavatel někam musel jet. Zítra je úterý, takže dnes moje poslední noc na hostelu a zřejmě poslední nebo předposlední den v práci. Říkala jsem si, že bych tu mohla ještě někde jeden den přečkat v autě někde na tajňačku a jít ještě ve středu do práce, abych vydělala ještě nějaký poslední kačky. Tak uvidíme, jak to dopadne. 

Protože jsme měli dneska den volna, vypravila jsem se na výlet. Je konečně po celým propršeným týdnu krásně, takže to supr vyšlo. Jedu kousek odsud na asi hodinu a půl dlouhou zpáteční procházku na Te Point. Cesta kolem pobřeží, lesem, která končí u velkých balvanů, po kterých se dá krásně lézt. Na chvilku jsem si drcla a pozorovala moře. Ale já nikdy nikde moc neposedím, takže za chvilku jsem mazala zpátky.

Potom jsem musela zajet na poštu až do Warkworthu, protože u nás ve Whangathea ani v nejbližší vesnici Matakana není a já potřebuju koupit nový REGO na auto (Známka opravňující používat silnici- něco jak naše dálniční známka, ale na všechny vozovky). 

Na poště jsem vyplnila jeden formulář s typem auta, značkou a adresou a zaplatila něco málo přes 40 dolarů za půlroční známku. To je dost v pohodě cena, řekla bych. 

Potom jsem se jela podívat ještě do Tawharanui Regional parku. Tam mě to moc příjemně překvapilo. Při vjezdu projíždíte automaticky otevírající se branou, která brání dravcům vstupu do chráněné zóny parku. Byly odsud vymíceni veškeří škůdci a dravci, kteří by mohli ohrozit zdejší ptáky. Ti sem pak byli dovezeni a uměle „vysazeni“, aby se navýšili jejich počty. Projíždíte skrz pastviny s ovečkami až poslednímu parkovišti u pobřeží.

Nepotkat tady endemického ptáka pukeko je naprosto nemožný. Pochodují tu všude desítky. Kromě nich tu byli taky ovečky a kravičky a desítky dalších druhů ptáků.

Po příjezdu na parkoviště vás první kroky dovedou k úžasný pláži. Prostě krásná písečná pláž s pár lidma. Žádný přelidněno (ale není víkend) a dá se tu i surfovat. Vlny nebyly ale moc velký. Při odlivu se tu odkrývají kameny v dírama a propadlinama, ve kterých zůstává voda, která se během dne super ohřeje. Můžete se tam teda buď cachtat a nebo ještě lepší, pozorovat zvířátka, který se tam schovávají. Na pláži na ceduli psali, že je to něco jako šnorchlování bez plavání. Prý se tu dají vidět krabi, hvězdice, ale s trochou štěstí i chobotnice. 

Potom jsem pokračovala podél pláže dál na track přes zelená pole plná procházejících se ptáků. Těch je tu vážně mraky a je to krása. Pro přehled jsem cvakla místní info tabuli s druhy vyskytujícími se uvnitř rezervace.

V parku je víc tracků a možností kudy jít. Já to fikla po Northcoast tracku, kde po vystoupání máte krásný výhledy na pláž odkud jste přišli. A zpět  po South coast tracku, takže jsme měla výhledy na obě strany. Tahle cesta má tak 7-8 kiláků a je z větší části po sluníčku bez stínu. Doporučuju proto za hezkýho počasí nezapomenout se namazat opalovákem a vzít si nějakou vodu.

Moje dny na vinici zase pomalu končí. Balím si v hostelu saky paky. Moc dobře se mi tu nebydlelo. Lidi byli příjemný a fajn, ale postel byla proležená a šíleně tam žrali komáři, takže jsem poslední tři noci chodila spát v noci tajěně přes ulici do auta, kde mi bylo líp :-D. Nejen, že jsme tu měla klid a soukromí, ale hlavně jsem tu měla svůj backpackerskej vynález - záclonu do oken přidělanou tejpou k autu tak, abych mohla větrat a nenalítala mi dovnitř žádná havěť- To byla spása- pokud to hodláte taky řešit podobným způsobem, hlavně si kupte hodně jemnou síťku, aby se vám tam neinfilturjou ty nejhorší z nejhorších - SANFLIES.

Chtěla jsem jít ještě jeden den do práce, abych si trochu přivydělala, ale hostel už jsem zaplacenej neměla, tak jsem, se rozhodla přespat na tajňačku někde v okolí. Večer jsem si ještě zahrála basket s Maiem, klukem, se kterým jsem pracovala na vinici. Pak se setmělo a já přemýšlela, že bych rovnou u hřiště přespala, ale protože tam byli otevřené záchody, přišlo mi to trochu riskantní, protože kde jsou záchody, můžou být i lidi, a tak jsem kousek popojela a zastavila opodál vedle hostelu, kde byl vjezd k vodě a molu. Už byla tma a tohle místo asi nebyl objev roku, protože už se tam dvě auta zašívaly a další dvě přijely ještě po mě. 

Noc byla klidná a ráno frr do práce. 

Dneska jsem tu byla jen s Hannah. Největší sympaťandou a super holkou z Anglie. Práce nám utekla celkem rychle, protože jsme končili už ve dvanáct, abych po cestě do Aucklandu nechytla největší zácpu.

Proběhlo loučení, pak mě ještě šéf Brad dovolil dát si sprchu u nich v kanclech, což bylo skvělý, protože přes den střídavě dost pršelo, takže jsem byla mokrá a celá od trávy a špíny. 

Bohužel tohle ukončení práce bylo poněkud nešťastný, protože se tu vyplácelo jednou za 14 dní a zrovna začal nový týden. Pracovala jsem asi 4 dny a na výplatu si tak budu muset počkat. Měla by dorazit až když budu v Čechách. 

To už se ale bohužel nestalo a i přesto, že jsem se snažila kontaktovat zpětně zaměstnavatele, peníze už mi nikdy nepřišly :-(

Pak už jsem vyrazil a směr Auckland, kde už mám naplánovanej sraz s kámoškou Marťou, která si ode mě bude kupovat auto. Skvělá domluva pro obě strany. Já jí dám auto na splátky, protože momentálně nemá tolik peněz a ona mě za to bude poslední týden vozit s sebou a následně hodí na letiště. 

Čeká mě posledních pár dní na Novém Zélandu. Už nejsem samostatná jednotka, ale doufám, že pár pěknejch míst a zážitků tu spolu ještě posbíráme...

Tak hurá do toho...

Duckie_on_the_way