Nikdy neříkej nikdy aneb Hello from the other side. Again.

Jak asi všichni víme, dostat se na Zéland je sakra velkej oříšek. Začíná to při žádání o Working Holiday víza, kdy to ani po třech letech, čtyřech počítačích, pěti mobilech a nekonečnym klikání dlouho do noci stejně nedostanete. A když máte to obrovský štěstí a do kvóty se vejdete, tak tohle peklo pokračuje prodlužováním o další tři drahocenný měsíce za spoustu peněz, ještě víc papírování a posílání pasu poštovní dodávkou přes půl země, takže se ve finále modlíte, aby vám ten pas alespoň přišel zpátky, klidně i bez toho razítka. A on pak přijde i s nálepkou, vy jste celý šťastný, že si tu můžete svobodně užívat celých 15 měsíců, až dokud se váš čas na Zélandu doopravdy nenaplní.

A tady začíná moje story - 31. ledna 2018, přesně 15 měsíců ode dne, kdy jsem přistála v Christchurch jsem znovu nasedla do letadla v prosluněnym Queenstownu a vydala se vstříc zimní Evropě s 30 dolarama na účtu a jedinou myšlenkou. Jak se sakra dostanu zpátky na Zéland?!

Chápejte, ono to vážně neni jen tak, když je vám 21, máte východoevropskej pas a v CV "full time traveler" aneb škola života. A můžete mít třeba tisíc kamarádů po Zélandu, mluvit perfektně anglicky a milovat „the land of the long white cloud“ víc, než polovina místních, stejně to nebude stačit. Ne, pokud nemůžete nabídnout žádný essential skills nebo se neplánujete vdát za kiwáka.

No a tak jsem se vrátila domů plná dojmů, stesku a (bez)naděje, že to snad jednou nějak vyjde a přestěhovala se do Walesu. Dostala jsem práci v luxusní restauraci, vydělávala snový peníze a pomalu se vzdávala myšlenky na návrat "domů." Plánovala jsem zkusit Working Holiday v Japonsku s mým tehdejším partnerem a tak nějak utlumila všechny ty hlasy vycházející z mojí dušičky prahnoucí po zemi na konci světa - Novém Zélandu.

A pak se to stalo. Jednoho krásnýho letního dne (na tom vlastně nezáleží, pro mě to byl den v práci jako každej jinej) za mnou přiběhla kolegyně, že na terase sedí nějaký kiwáci a že mě chtějí poznat, protože jim samozřejmě hned vyslepičila, že s ní pracuje Češka, co žila na Zélandu. No a tak jsem šla, že si to teda odbydu, bylo by přece nezdvořilý tam nejít, ale vážně mě to nijak nevzrušuje, Zéland je za mnou, už jsem na něj přece dááááávno zapomněla.....

No jenže pak jsem je slyšela mluvit tou nedbaloukiwenglish, kterou jsem slyšela naposledy 31. ledna 2018 na letišti v Queenstownu a málem jsem upustila všechno, co jsem jim nesla na stůl. Najednou se ze "zapomenutýho Zélandu" stalo něco až moc živýho a z "půjdu je jen zdvořile pozdravit" asi hodinu dlouhý povídání a vtipkování. Bavili jsme se o všem, od Northlandu po Steward Island a od práce až po zábavu a než odcházeli, tak jsme se ještě pobavili s jedním z nich o tom, jaký mají štěstí, že se narodili právě na Novém Zélandu.

Věděla jsem, že to budou mega sympaťáci hned, jak jsem s nima prohodila prvních pár slov. Co jsem ale nevěděla bylo, že mluvím s prezidentem Shearing Contractors Association a jedním z hlavních kontraktorů ve wool industry na Jižním Ostrově.

Každopádně jsme si zkrátka padli do noty a když jsme se loučili u východu, tak se mi najednou zeptali, jestli jsem někdy pracovala kolem ovcí a vlny. Koukala jsem na ně jako sůva, protože nejblíž, co jsem se já k ovcím kdy dostala bylo, když jsme jako malí přelejzali plot u sousedů a provokovali berana. Jim to ale evidentně stačilo, protože vytáhli vizitku se slovy "Here´s my contact, drop me an email and I´ll sort something out for ya." 

No, co vám budu povídat, stála jsem tam jako Karlík, když v Továrně na čokoládu našel zlatej ticket, prohlížela jsem si tu vizitku asi deset minut a pomalu se vzpamatovávala z toho, co že se to vlastně stalo. Právě se mi totiž otevřely dveře zpátky na Zéland, i když jsem si to v tu chvíli ještě vůbec neuvědomovala.

Když jsem přišla večer domů, ani jsem si nezula ty nepohodlný baleríny z práce a už jsem mailovala Jamiemu McConachie. Druhej den mi přišla do podrobna vypsaná pracovní nabídka a když jsem viděla Southland, 2 hours drive from Queenstown, bylo rozhodnuto.

Jamie mi vyřídil všechny papíry, který jsem potřebovala pro žádost o Essential Skills Work Visa na sezónu 2018/19 a já byla ready to go. 

Jenže.

To by to nebyl Nový Zéland, kdyby s mou žádostí nebyly problémy. Abych pravdu řekla, tak mě dopředu varovali, že letos to bude hodně trvat a skoro mě prosili, abych si o vízum zažádala opravdu co nejdřív. Já ale byla pořád busy ve Walesu, a tak jsem svou žádost odeslala až 30. října s tím, že na Zéland poletím koncem listopadu – v práci mě očekávali od začátku prosince.

No, tak to se nestalo. Na vízum jsem čekala přes dva měsíce a když už jsem ani nedoufala, rozhodla jsem se zkusit zavolat na imigrační a vysvětlit jim, že moje vízum se vztahuje na sezónní práci, proto ho potřebuju ASAP (sezóna končí v půlce dubna, takže asi chápete, že kdyby mi dali vízum v březnu, tak je mi to prd platný). Paní se chvilku cukala, diplomaticky odpověděla, že udělá, co bude v jejích silách a ten zdlouhavej a hrozně drahej hovor ukončila.

• Pokud žádáte o jakýkoli jiný vízum než WH, udělejte to s nelidskym předstihem, protože to čekání už bude každým rokem jen horší a horší.
  
• Essential Skills (jak jste asi pochopili z názvu) je pro lidi, kdo mají nějaký zkušenosti a zkrátka skills v oboru, pro který vízum dostali. Jak jsem řekla, nenarodila jsem se zrovna na ovčí farmě, takže… LHÁT LHÁT LHÁT! Moje kategorie byla naštěstí lower skilled migrant a vízum je jen na sezónu, takže to zas tolik nehrotí, ale stejně si radši vymyslete historku do zásoby. Mě se totiž na letišti začal security guy ptát na otázky jako kde a kdy a co si budem, potila jsem se tak, že mě pustil dál jenom z lítosti…
  
• Pokud dostanete nabídku práce od kiwáka a je tam zmíněno, že práce je sice fyzicky náročná, ale dobře ohodnocená, tak to myslí vážně. Hlavně teda to s tou náročností. Ale o tom už v dalším článku!