Mt. Taranaki a okolí

Dnes mě čeká výlet na populární horu/sopku Mt. Taranaki (Mt. Edmont), která je tolik známá z mnoha Instagramových profilů, díky své do výšky se tyčící majestátnosti. Nabízí tak pohled na zasněžené vrcholky z dalekých silnic v nížinách, což tvoří neodolatelně fotogenické prostředí.

Tou dobou jsem ještě tyhle fotky neznala a jela jsem tam jen proto, že mi to místo přišlo na mapě přitažlívý, což se později povrdilo.

Uzounká silnice se tu vine krásnými výhledy, skrze stromy zarostlou krajinu, a postupně směřuje výše až na parkoviště na začátku samotného tracku.

Počasí dnes bohužel není ideální. Nahoře se honí velké mraky a já si nejsem vůbec jistá, jestli je v takových podmínkách dobrý nápad, jít nahoru sama. 

Chtěla jsem samozřejmě vyjít co nejvýš, ale pro jistotu se informuju v infocentruu parkoviště, jak to nahoře vypadá. Bylo mi doporučeno jít track Fanthams peak jen k prvnímu hutu (hut Syme) dál kvůli silné mlze raději ne. 

Cesta začínala pozvolana skrz les se nádhernými stromy porostlými mechy. Celekem se to táhlo, ale postupně jsem se začala dostávat z nížin do kopců. Cestou jsem minula první dřevěný mini domeček, který sloužil jako jediný přístřešek široko daleko, kam se můžete schovat při nepřízni počasí. Bylo hezky, takže jsem pokračovala dál až jsem konečně vykoukla z lesů na první výhled. Ten je čistě na rovinatou krajinu všude v okolí. Pohled zdola nahoru mě proto bavil asi víc.​

Šlapu dál, teď už makám opravdu do kopce, až jsem dorazila k prvnímu hutu, ten je ale soukromý, takže dovnitř se nedostanete. Tuším ale, že s etam dal použít venkovní záchod. 

Tam jsem se chtěla původně otočit a jít to zpět, ale nakonec jsem si řekla, že by to byla škoda, když už jsme tak daleko a pokračovala dál..

Čekala mě nejtěžší část. Nejdřív schody, a pak už jen kamenitej povrch a krpál jak blázen nahoru. Schody ještě šly, i když tam už dohně foukalo, ale ty kameny už byly hodně špatný. Jeden krok nahoru mě posouval o dva kroky zpět po sesouvajících se šutrech. Pořád jsem to nevzdávala, ale když jsem byla asi 600 metrů před cílem, přivalil se shora obrovský bílý mrak, skrz který nebylo vidět kudy dál.

Cesta je značena pouze kovovými tyčemi, které se celkem špatně hledají i normálně, ovšem v mlze nemám šanci. Neznám to tu a podmínky jsou na draka, takže jsem se rozhodla otočit a jít zpátky :-(.

Foukal fakt strašně silnej vítr, kterej mě skoro srážel na zem, kamínkovitý povrch pod nohama ujížděl. Nechtěla jsme v takovýhlech podmínkách riskovat. Né, když jdu track sama a nevím ani o nikom, kdo by šel za mnou. Štve mě to, ale bezpečnost je mi v tuhle chvíli přednější. 

Možná jsem to neměla vzdávat, protože když jsem to sešla až dolů a ohlédla jsem se hádejte co. Byl tam jen jeden malinkej mráček, a když jsem si začala vařit oběd, nakonec se to roztrhalo úplně.

Na druhou stranu jsem nebyla jediná, kdo to na stejným místě otočil. Později jsem potkala dalších pár lidí, kteří šli ve stejnou dobu a otočili to taky (to mě utvrdilo v tom, že jsem nebylaasi zas takovej srab). Pokud tot u má někdo nachozený, asi by to nahoru dal, ale to můj případ nebyl.

Pokud tenhle track půjdete, připravte se na to, že nahoře je fakt dost silnej vítr nehledě na to, jestli je dole sluníčko a 30 stupňů, proto si nezapomeňte vzít kvalitní oblečení (hlavně nějakou neprofouknutelnou bundu).

Po návratu jsme si dala odpočinek, rozložila se deku a uvařila si na pohodičku oběd. Tohle parkoviště je zároveň freedome kemp a já se rozhodla, že se mi tu líbí a zůstanu přes noc, takže nebylo kam spěchat. 

Po jídle jsem si dala kousek filmu, a pak vyšla na další kratší výlet Wilkies pool track. Ten byl asi na 1h 20 min s návratem, takže žádná dálka a rozhodně to stálo za to. 

Fakt boží malý splávečky, který stéjkají po kamenech do takovým malých bazénků. A bylo jich tam spoustu za sebou, jako kdyby to byly privátní lázně pro skupinky kamarádů. Ale voda byla ledová, takže na vysedávání jako ve vířivce to bohužel nebylo. Nepředpokládala jsem, že přijdu k něčemu takovýmu, takže jsme s sebou neměla ani plavky.

Dala jsem si proto jen takovou backpackerskou rychlo očistu a mazala na poslední 10 minutový track dne k vodopádu Dawsons fall. 

A už si to šlapu na další podívanou. K tomuhle vodopádu se musí chvilinku zpět dolů po silnici, než vlezete odbočkou do lesa. Jedná se o nedlouhou procházku na výhled i přímo pod vodopád. Taková závěrečná relaxačka...

Pak už jsem si jen přeparkovala auto víc do závětří a zalezla. Kromě mě tam zůstávali asi jen dvě auta a bylo to hodně daleko od silnic a všeho, takže tam bylo až děsivý ticho. Trochu jsem se tam bála. 

Původně jsem ještě měla v noci políčeno na focení hvězd, protože tu byla parádní tma, ale bohužel začalo pršet, takže jsem měla čas jen na odpočinek, padající kapky deště mě navíc uklidňovaly před hrozivým tichem, takže se mi krásně spalo.

Další den mě čekal přesun po Forgotten World Highway blíže k Tongariru, kde se chystám jít za dva dny největší vysněnej highlight celýho mýho zélandskýho dobrodružství - track Tongariro Alpine Crossing.

Ráno tedy varážím na cestu po Forgotten World Highway. 

Po cestě jsem rychle pochopila, proč má silnice název světem zapomenutá. Žádný signál, žádná benzínka, každou chvíli na silnici ovce, koza nebo kráva. 

Trochu mi to připomíná jih jižního ostrova. Moc pěkný výhledy na zelený kopečky všude v okolí, ale šílený kroucení volantem sem a tam. Cesta kvůli těm zatáčkám moc neutíká, protože na to nemůžu šlápnout. Ale je to pěkný :-).

Projíždí se tu i jedním mini tunelem, který je hodně punk. Je to opravdu jen vykutaná díra, skrz kterou se projíždí. Ze stěn čouhají šutry, žádný osvětlení. No bubákov. Vzrůšo :-)

Tady bych taky ráda zmínila další nevýhodu singl cestování a to je focení za jízdy.

Bohužel silnice jsou tu mnohdny takový, že si nemůžete dovolit fotit v situaci, kdy byste vážně moc chtěli. Občas, když za mnou jelo auto, a focení jsem to proto vážně neriskovala. Jindy mi to ale nedalo ale s jednou rukou na volantu jsem se snažila zachytit alespoň trochu z cesty. Fotky tomu většinou odpovídají, ale pro představu a vzpomínku to stačí...

Takže jsem jela Stratfordu-Strathmore-Whangamomona-Tahora. Kromě zastávek na focení kopečků a oveček nikde nic. Města jsou světem zapomenutá.

Je tu mrtvo, jen pár baráčků. Pak jsem si udělala malou odbočku z cesty k vodopádu Mount Damper falls. Tam jsem šla jen asi kilometrovou procházku na vodopád a zpátky. Bohužel finální vyhlídka byla celkem zarostlá a nedalo se na vodopád pohlédnout z jiného směru, než je na fotce. 

Víc než vodopád mě tam ale bavili bečící ovečky, na který jsem taky bečela a asi jsem jim v jejich řeči řekla něco o čem jsem nevěděla.Z ničeho nic začal bečet celej kopec a postupně začaly všechny scházet dolů k ohradě, kde během pár minut stály vyskládaný jedna vedle druhý. Asi jsem je pozvala na procházku se mnou nebo nevím. Každopádně to byla parádní podívaná.

Když jsem odešla zase se rozešly.

Večer jsme dorazila do freedome kempu Ohinepane camping ground. Pěkný místo hned u řeky se spoustou prostoru pro všechny kempery. Dala jsem si tu rychlou „sprcho-koupačku“ a večer si na chvíli vstala na focení hvězd. 

Obloha je tady prostě neuvěřitelná. Bude mi chybět. 

Chystá se den splnění velkého přání. Zítra se přesunu blíže k místu odkud se vychází na Tongariro Alpine crossing. Bohužel počasí posledního týdne je hodně divoký a je tu tak dostvelká pravděpodobnost, že z toho nic nebude. Já ale nepřestávám doufat.

Jak to celé dopadne? Tak o tom zase příště...

Duckie_on_the_way