Mavora lakes

Mám za sebou asi 4 dny bez fungující wifiny v domě. Čtyři dny beznaděje a nic nedělání, protože téměř vše, co dělám je nějakým způsobem závislé na internetu, ať už jde o komunikaci, poslech hudby, hledání nových míst kam se vydat nebo sledování počasí. Jediné co jsme tak za poslední týden kromě práce zvládla byl krátký výlet do města poté, co jsme vyložila děti ve školce. 

Bylo ošklivo a pršelo. 

I tak jsem si neodpustila jeden track kousek za městem. Zaparkovala jsem bohužel dříve než jsem měla a tak polovina cesty byla celkem nudná, spíš po cestě u pobřeží. Druhá polovina byla ale už lepší - vešla jsem do lesa, kde bylo vybudováno alespoň pár lávek a schodů. Žádný zázrak, ale pěkné místo na odpolední běh nebo procházku a rozhodně skvělý na odreagování. Nachodila jsem tak 7 kilometrů a zmoklá se vrátila do auta. Déšť přitvrzoval a vejletění tak pro ten týden skončilo. 

Byl to fakt tejden na prd.

Moje dny volna se konečně blíží a já nemám ponětí, co budu dělat. Protožě kvůli wifině nemůže plánovat. Poprosila jsem v noci před mým dnem volna, jestli bych se mohla připojit přes Jeremyho (táta od dětí, o které se starám) hotspot, abych zjistila, jaké má být počasí, protože celý týden prší. 

A vypadá to, že mám štěstí, zítra by měl být jediný den bez větších přeháněk, a tak jsme se rozhodla vyrazit na jednodenní výlet k jezerům Mavora.

Mavora lakes, to je vodlní plocha zkládající se ze dvou jezer - South a North Mavora lake nedaleko na jihozápad od Queenstownu. Cesta byla překvapivě příjemná a otevírali se při ní krásný výhledy na zasněžený vrcholky hor. Kamínkatá cesta začala až asi 35km před jezerem. 

Nejdřív jsem dojela až k zadnímu jezeru (North Mavora lake) autem, abych okoukla místní kemp (za 8 dolarů). Moc hezký místo, velký prostor a na výběr z mnoha plácků, kde se upíchnout. Všude vybudovaný piknikový lavičky a spousta ohnišť a grilů. Bohužel ale i ty mrchy kousavý - písečný mouchy sandflies.

Vracím se na začátek tracku a vyrážím pěšky. Track začíná a končí mostem a vede okolo celého jižního jezera až k tomu severnímu. Na ceduli se udává 2,5 h cesta k druhému jezeru, ale tuším, že jsem to zvládla rychleji. Track je nenáročný, řekla bych že tak 95% je rovinka, takže taková dlouhá pohodová procházka. Bohužel docela značná část tracku se jde v lese, a tak není na jezero výhled. Za celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, ale vypadá to, že v sezoně tu může být i narváno.

Po téhle vycházce jsem měla v plánu se vydat ještěSignal Hill, na druhou stranu jezera Wakatipu, které obklopuje Queenstown. Prý je tam v noci krásný výhled na město, ale Julie říkala, že tamní cesta je dost nebezpečná, takže jsem se rozhodla neriskovat a sama v noci takovou cestu nepodnikat. Jela jsem teda alespoň kousek tím směrem na vyhlídku, kterou jsem měla označenou v offline mapách. Cesta tam byla nádherná. 

Kamenitá a prašná cesta uprostřed ničeho. Z obou stran vás obklopují hory a krávy… až vás najednou zepředu začne obklopovat i potok před vámi. A tím myslím doslova potok. Najednou se ocitám před brodem… S něčím takovým jsem se ještě nikdy předtím nesetkala. Co teď? Jsem urostřed země nikoho, široko daleko nikde nikdo, kdo by mi mol v případě trablí pomoct. 

JET nebo NEJET dál?

Vystupuju a kontroluju hloubku. Na kraji je mělko, ale na druhé straně je vidět, že se potok prohlubuje. Na takovou dálku se ale nedá poznat, hloubka. Postávám, přemýšlím, nasedám, jedu! Nejdřív pomalu, ale cítím, jak voda auto zpomaluje až zastavuje, přijíždím do hlubší části a chtě nechtě musím šlápnout na plyn, abych hned Amélii neutopila na prvním výletě. 

Chytla jsem jednu ránu šutrem zespoda, ale UF, jsem na druhý straně… Blbý je, že tahle cesta nikam nevede, znamená to teda, že pokud jsme projela sem, budu muset i zpátky, dál na mě totiž nečeká nic jiného než další brod. Ten už jsem nechtěla riskovat… jedu teda jen pár kilometrů dál, aby se mi otevřeli další  obzory, a pak se obracím. 

Nádherná cesta. Vůbec se mi nechtělo zpátky, ale trochu mě tam táhli obavy z druhého přejezdu, který jsem chtěla stihnout dřív, než začne pršet a potok se ještě zvětší. Na cestě zpátky musím na začátku projet hlubší části a schytávám tři rány šutrákama zespod, snad se ale nic nestalo… 

Dojela jsem až domů, tak snad je všechno v pohodě. Trocha adrenalinu rozhodně stála za ty nádherný výhledy.

Domů se vracím přes malé městečko Lumsden, kde je freecamping a wifina v knihovně. Stavím se tam, abych alespoň mrkla na zprávy, maily a počasí na další dny. Když bude dobře fungovat, asi tam i přespím, abych si mohla konečně večer zaskypovat s Tomem. 

Wifina tu funguje parádně už na parkovišti u supermarketu, který je hned vedle knihovny (Southland distric council). V tom mi ale přichází zpráva od Julie, že wifi doma je spravená, a tak se dál nemusím zdržovat a dojíždím posledních zhruba 70 km až domů. První noc s Amélií se tedy odkládá na neurčito. Teď mě čeká ještě zítřejší volno a pak asi deset dní práce, takže na další dobrodružství si budu muset ještě chvíli počkat.

Můj druhý den volna měl propršet, ale nebylo tak hrozně, v klidu jsem se vyspala a popravdě už nevěděla, kam v okolí vyrazit. Mám to tu prochozené a cítím, že je na čase zvednout kotvy. Práce mi tu ale trvá až do 24.11. (tedy ještě tři týdny), a tak se budu muset kousnout a plánovat zatím nějaké výlety do budoucna. 

Nakonec jsem se vypravila projít malé lesní stezky v chráněných oblastech v okolí: Kamahi scenic reserve a Seaward Downs scenic reserve. Dělala jsem to spíš proto, abych se celej den neválela doma a trochu se prošla. Neočekávala jsem od toho nic extra a přesně takové to i bylo. 

Pěkná kratičká procházka zdejší buší, asi jako když se jdete projít se psem do lesa, akoráde bez psa a do buše :-). 

Psi tady mimochodem v tomhle směru nemají moc volnosti. Vzhledem k chráněným oblastem plný vzácných ptáků jsou tu většinou procházky se psi úplně zakázané, v lepším případě jsou povoleni pouze na vodítku. Je třeba to dodržovat už kvůli jedovatým nástrahám na škůdce všude kolem.

Tak to byly mé další dva dny volna. Brzy zase naschle...

Duckie_on_the_way