Loučení

Člověk to všechno dlouho plánuje v hlavě, a pak, když to najednou přijde, je to všechno tak rychlý. Všechno se to nejspíš urychlilo tím, že jsem si na dálku z Čech našla první práci na Zélandu, tak abych už měla nějaký cíl a jistotu po příjezdu. Přeci jen jedu sama a trocha tý jistoty v cizí zemi se hodí. Moje priority při hledání zázemí byly: 

• chci mít kde bydlet
• mít práci
• ideálně ať mě někdo vyzvedne na letišti
• půjčí mi auto na dobu, než si seženu vlastní

Na první pohled to zní celkem ambiciózně, ale kdo nehledá, nenajde. Já na tom makala o sto šest a plán klapnul. Začnu jako Au-pair u rodiny s třema dětma na mléčný farmě kousek od Invercargillu. Jo, dál už jsem si to ani vybrat nemohla. Je to nejjižnější město Jižního ostrova, takže to beru trochu od konce, což mě spíš těší, než děsí. Dělat věci proti proudu je skvělý. 

Jen to bylo všechno dost na rychlo a bylo na čase začít konat. Rozhodně neodjedu bez pořádnýho rozloučení s Tomem (přítelem), se kterým jsme si před odjezdem slíbili ještě rychlou společnou dovolenou na surfech v Portugalsku. A ráda bych se taky rozloučila s rodičema a kámošema. Takže je na čase rozjet velký rozlučkový plány. 

První jsem se potkala s partičkou kamarádů. Zahráli jsme si lasergame a chvilku společně poseděli. Pár desítek hodin později už nakládáme surfy na letištní pásy.

Dá se říct, že moje on_the_way se hodně rozjelo právě tenhle rok. Kdy už jsem kromě Portugalska, kam máme právě namířeno, navštívila taky Estonsko,  Madeiru a Irsko o jejichž krásách můžu třeba vyprávět později, ale teď zpátky k příběhu o Zélandu, který pomalu začíná tady, na mojí rozlučkové se dovolené. 

Přiletěli jsme do Lisabonu, půjčili si auto a přesunuli se asi 2 hodiny jižně do domu pronajatého přes AirBnb, kde náš výlet s kámošema a dětskou crew mohl začít. Vyrazili do Longueiry za surfingem. Nejsem žádnej extrémní milovník surfingu, ale tohle místo bylo fakt kouzelný a dalo by se tam zřejmě hodně co dělat i mimo vlny. My ale nejvíc času trávili ve vodě. Téměř každej den ale někde jinde a musím říct, že je to tam parádní a určitě jsme tam nebyli naposledy. Taky jsme vyrazili na výlet na kajaky, protože tamní výhledy fakt stály za to. Bohužel to byla turisticky šíleně natřískaná lokalita, kde jsme si připadali spíš jak na Maťejský pouti. Trasa byla fakt úžasná, plná jeskyní a průplavů, ale lidí neskutečný množství. Naštěstí to ale byli až takový turisti, že při výletu na kajacích jeli jenom tam, dali si pár selfíček a zpátky se nechali odtáhnout lodí. Takže nakonec my lidé toužící po zážitku víc než p fotce na Instagram jsme byli přeci jen odměněni alespoň chvilkou klidu (a stihli jsme i ty fotky). Hele:

Po návratu z dovči už to byl velkej kolotoč. Měla jsem dva dny na to, všechno vybalit, vyprat a zase zabalit. A ještě se zajet rozloučit a poňuchat za našima. Trochu šrumec, ale možná je to tak lepší... navíc to asi ani jinak neumim. 

A stěžovat si asi taky nebudu, né každej jezdí na dovolenou před dovolenou :-).

To je všechno, mám zabaleno, to jak se mi to povedlo se pozná až časem. Snad mi nebude chybět nic zásadního. Teda kromě Tomáše, ten mi chybět bude, ale jsem už velká holka, tak to snad nějak zvládnu. 

Ten večer se nám nechtělo jít vůbec spát. Tak nějak jsme si uvědomovali, že jsou to poslední společně strávený hodiny a snažili jsme se je natáhnout co to šlo. Ukápla mi slzička, né že né. Zas tak velká ještě nejsem. 

Zítra je to tady. Velkej den, tak senad se nic nepodělá.

Dobrou...

Duckie_on_the_way