Když auto nejede

Dnes vstávám do svého posledního pracovního dne. Už se nemůžu dočkat. 

Odbydu si poslední hlídání včetně narozeninový oslavy v Playgroup a potom, co uložím nejmenší holčičku k polednímu spánku konečně začínám pakovat. Chci si přeparkovat auto blíž ke karavanu, abych nemusela se vším chodit za roh, když v tom přišlo zjištění, který jsem fakt nepotřebovala. Amélie stávkuje! 

Zrovna teď, když mám odjet za novým dobrodružstvím, nestartuje. Ani nevytáčí motor. Prostě je úplně zticha. Stažím se zachovat klid. Mám přece v autě náhradní zdroj a kabely. Zkoušíme tedy ještě jednou nastartovat přes baterku i přes druhý auto, ale nic. Začíná to být podezřelý a já pomalu propadám lehké panice.

Je čas začít jednat. Píšu Nickovi, mechanikovi, který mi pomáhal s nákupem auta, jestli by se na auto mohl přijet podívat. Mohl, ale bohužel má čas až v sobotu (to už jsem měla být dávno pryč, ale bohužel mi nezbývá než zůstat). Jsem tu zaseknutá! 

Odtah do města by se mi dost prodražil, jelikož je to asi 30 kilometrů a moje pojištění se na to bohužel nestahovalo.

Čekali jsme tedy další 3 nebo 4 dny. Než Nick přijel, stihli jsme ještě s Jeremym zkontrolovat všechny kontakty, který byly bohužel v pořádku, což znamená, že závada bude závažnější. V sobotu se ukázalo, že jak jsem předpokládala (já google automechanička) odešel startér.

Přesněji, pokud jsem správně rozuměla, se jedná určitou součástku v něm - selanoid, což by měla být jakási elektornická součástka startéru, která se spálila. Prý se to nedá dopředu nijak moc odhadnout. Auto funguje a jednoho dne nenastaruje, což se mi přesně stalo. 

Můžu tak být ještě ráda, že se mi to nepřihodilo o den později, kdy už bych byla na cestách, protože pokud bych musela dát auto do servisu, nejen že by mě to stálo mnohem víc peněz, ale taky bych mohla přijít na pár dní o střěchu nad hlavou. 

Takže závada je jasná, teď musím čekat další dva dny, než se se bude moci v pondělí objednat nová součástka a pak dalších prá dní, než zase přijde. 

Strašně se tu nudím a už chci vypadnout, na druhou stranu můžu být ráda, že jsem tady a né jinde. Rodina je skvělá, zeptala jsem se jestli nevadí, když zůstanu déle, že budu pracovat zadarmo (teda za jídlo a ubytko) a neměli s tím sebemenší problém. Zachránili mě. 

Strávila jsem tu teda o týden víc, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Navíc jsem si stihla užít ještě nějaký aktivity navíc, jako návtěva farmy a pozorování stříhání ovcí nebo krmení kachen v parku v Invercargillu (víc se dočtete ve článku o rodině - Práce Au-Pair).

Je úterý a já znova pakuju. Přišla náhradní součástka, kterou Nick vyměnil a všechno zase šlapalo.

Celkově mě oprava vyjde na 170 za součástku + 90 za práci, takže 260 dolarů, což je na naše něco přes 4000,-. Mohlo být hůř. 

Ještě večer jsem tak vyrazila na cestu. Takže Díky moc za všechno týhle úžasný rodině a já jeduuu...

Navíc věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, jen se občas ten důvod prostě dozvíme až zpětně (nebo třeba vůbec). Já se po týdnu čekání dozvěděla ten můj. Touhle dobou jsem měla cestovat okolo jezera Takepo a ledovce Rob Roy Glacier. Dnes jsem se dozvěděla, že před dvěma dny se celým centrálním Otagem prohnala náhlá záplava, která odstřihla domy od elektřiny a pitný vody a zničila silnice. Auta i domy v tý oblasti dopadly asi mnohem hůř, než moje Améla s rozbitým startérem. A tak jsem teď ráda, že moje problémy se zdají být hned malinkatý.

O týden později ale přece. Je čas opustit "domovinu" a vydat se na cestu. Nemůžu se dočkat. Konečně zažiju ten pravej život backpackera bydlícího v autě a všechny starosti s tím spojený, který se zásadně liší od problémů všedního života.

Takže ještě jednou moc děkuju týhle skvělý rodině. A hurá na cestu...

Vyjíždím ještě ten večer po opravě a mám v plánu upíchnout se v nejbližším, mě už známým, freedome kempu v Lumpsdenu. Je to jistota na začátek. A ráno vyrazím dál, kam to bude? Uvidíte už brzy...

Duckie_on_the_way