Kahurangi National Park - Mt. Arthur

Probouzím se v autě u nás na sadu do dalšího dne volna. Nejdřív jsem ale vstala a jela znovu do města skypovat, tentokrát je v Čechách samotný Štědrý večer, a tak volám Tomovi, kterej tráví čas se ségrou a mamce s taťkou. Všichni už mají po vánoční nadílce, a tak mi ukazují svoje dárky. 

Potom nabírám Zuzku doma a vyrážíme na cestu. Chystáme na výšlap na Mt. Arthur v Kahurangi national parku. Vyrazily jsme hrozně pozdě a ještě jsme se po cestě ztratily. Cesta na parkoviště k tracku byla mimochodem zatím nejhorší gravel (štěrková) cesta, kterou jsem na Zélandu kdy jela. Hodně prudký kopec nahoru s vyjtýma kolejema a dírama. Amélie (moje auto) trpěla, funěla a smrděla, ale nakonec to zvládla. Kdybych věděla, co mě čeká, možná bych si to rozmyslela a vůbec tam nejezdila, ale jsem ráda, že jsme se tam dostaly, protože to jako vždycky stálo za to. 

Nejprve se šlo po pohodlné turistické cestě lesem až k prvnímu bivaku Arthur hutu.

Potom už se vycházelo z lesa, kde se nám konečně otevřela krajina. A začalo se makat. Nekonečný stoupání a transfery mezi kopci nám neustále měnily výhledy, které jen tak neomrzí a my si v pohodovém tempu užívaly den s přáním MERRY CHRISTMAS každýmu kolemjdoucímu turistovi. No jo, dneska jsou Vánoce! Trávit je takhle mi přijde fakt skvělý!

Jak už to tak u výšlapů na vrcholky bývá, za každou zatáčkou jsme očekávali cíl, ale ten ne a ne se skutečně ukázat. Začínaly jsme být z důvodu našeho pozdního příjezdu nerovózní, aby se nám po cestě zpátky nesetmělo. Že klasicky nemáme čelovky už ani není třeba zmiňovat že?

Po nekonečném stoupání a nervozitě z brzké tmy, jsme konečně tady! Sláva, dobyli jsme vrchol!

Když jsme dorazily, všechny obavy jsme rázem hodily za hlavu a užívaly si tu krásu kolem. Nešlo odejít. Dlouho jsme posedávaly ve vybudovaným zákrytu z kamení a povídaly s turistou z Ameriky, kterémho jsme potkaly na vrcholku. 

TIP: Nahoře nebylo kromě zmíněnýho kamení nikde moc kde se schovat a foukalo tam fakt slušně, takže doporučuju vzít i za jasnýho krásnýho dne něco na sebe.

Slunce začíná sakra rychle klesat a naše stíny se protahovat. Musíme vyrazit zpátky. To už raději bez vetších zastávek, abychom stihly dorazit za světla. To se nám nakonec podařilo, i když v lese už se hodně šeřilo. 

Cesta nahoru nám trvala asi 3,5h a dolů asi 2,5h. Určitě si to dá stihnout mnohem rychleji.

Cesta autem dolů to oné pekelné příjezdové cestě nebyla zdaleka tak složitá jako vyškábat se nahoru. 

K autu jsme přišly jsme se stmíváním, takže víc jsme toho už během dne nestihly. Přijíždíme zpět na sad, parkuju auto, zalejzám unavená do postele a těším se, co přinese další den.

Duckie_on_the_way