Itálie- Moena aneb jarňáky na horách

Jsou před námi jarní prázdniny a my se rozhodli strávit celý týden na horách v Itálii, v lehce větším luxusu, než jsou naše cestovatelské duše zvyklé. Čeká nás hotel s polopenzí, což nám dává prostor pro větší relaxaci a nic neřešení. 

Vyrážíme do městečka Moena u severních hranic Itálie. 

Délka cesty: 

700 km, cca 8 hodin bez zastávky 

Trasa: 

Praha - Plzeň - Rozvadov - Mnichov - Insbruck - Brenerský průsmyk - Moena

Podle počtu osob, nákladu a spotřeby káry si samozřejmě snadno spočítáte náklady na naftu.

 K tomu budete na následujjící trase potřebovat také:

• Dálniční známku pro ČR
• Dálniční známku pro Rakousko €9.20 
• Placený úsek v Itálii €9.50 + €6.50 tam + €9.50 + €6.50 zpět

Tříhvězdičkový hotel Catinaccio Rosengarten, nabízel za  €900 za dva dopělé + dítě:

• Ubytování od neděle do soboty
• Polopenzi - snídaně formou bufetu + tříchodová večeře
• Bazén, pingpongový stůl
• Krásný výhled na noční Moenu a ranní vycházezící slunce osvětlující nadeleký horský masív

Pět minut chůze od hotelu se nachází malinkaté centrum města složené z pár obchůdků pro turisty včetně pár místních s lahodnýma sýrama a špekem, restaurací a barů. Všeho všudy pár uliček na pěknou noční procházku po ježdění. 

Patnáct minut jízdy od hotelu se nacházejí lyřažské areály Alpe Lusia + Passo San Pellegrino, ve kterých jsme strávili celý týden. 

Skipass vychází na €50 na den s možností slevy při nákupu vícedenní permice (konkrétní přehled cen).

Nejvíce času jsem strávili na sjezdovkách Passo San Pellegrina, které byly dle našeho názoru volnější, i když v porovnání s Českými horami jsme si tu na množství lyžařů nemohli stěžovat nikde. Na lanovky se zpravidla nečekalo. Když měl člověk smůlu, pak musel posečkat maximálně do 5 minut.

Široké, krásně upravené sjezdovky byly samozřejmostí. Navíc nás bavily po středisku rozmístěné měřené úseky na skicross, slalom nebo sjezd, kterými jsme se skvěle bavili. Najdete tu i pěkný snowpark. Větší (delší) se ale nachází na opačné straně kopce směrem na Falcade, kde vám tahle pernamentka taky platí.

Samozřejmě nechybělo ani spoustu příležitostí pro občerstvení během výkonu. Jsme v Itálii, takže pizza a pasta se tu dá opatřit na mnoha místech. Za cenu mezi 6-10 eury. Párek v rohlíku (myšlena klobása v bagetě jak kráva) nebo hambáč zhruba za 5-6 eur, hranolky okolo 3-5 euro, Cola a podobný limči za 3 éčka a pivko zhruba za 5.

Při počasí, které jsme celý týden vychytávali by byl až hřích se na chvíli nezastavit na jedné z místních terásek a nachytat trochu těch vitamínů ze sluníčka :-).

A co osud nechtěl, opět se setkávám s dalším mezinárodním týmem Samplig holek, se kterýma si vždycky tak ráda povídám o práci a o tom, jak to funguje u nich v zemi. Tady v Itálii je systém téměř stejnej jako v Čechách s rozdílem, že my jsme byly omezené studiem, tady je to dané věkovou hranicí 25 let. 

Milovníkům krásných výhledů a lehkého lyžování bych doporučila trasu po modré stezce zvanou Stezka zamilovaných, která vás provede okolo celé hory a nabídne tak nespočet krásných pohledů na okolí. Po cestě navíc narazíte na dva foto spoty pro nadšené selfíčkáře a fotografy - rám obrazu ve kterém se můžete vyfotit s celou bandou přátel a srdce vydlabané do sněhu jehož průzorem koukáte na krásné vrcholky hor z druhého údolí.

Po příjezdu do Passo San Pallegrina zvolíte největší kabinovou lanovku (Col Margarita) po pravé straně silnice témeř na konci střediska. Po vystoupení už můžete nasadit lyže a užívat si jízdy. Držte se celou dobu co nejvíce vpravo - začátek stezky je po červené, později se napojuje na modrou.

V teplejším počasí se může stezka ale namísto radosti stát celkem náročnou tůrou. Na některých místech jsou totiž svahy opravdu lehké, a tak se vám nejedou stane, že se budete muset odrážet a makat, abyste se přesunuli k dalšími stmějšímu místu. Ke konci stezky musíte navíc jednou sundat lyže a přejít silnici, což je trochu nepříjemné, ale nic, co by vám zkazilo celkový dojem z krásných výhledů. Absolvovat tuhle trasu na snowboardu ale nedoporučuji. Dalo by se možná na běžkách, ale v tom případě by mohl být zase problémem počáteční úsek po červené sjezdovce a konečný sjezd k lanovce. Lyže bych tedy volila jako ideální dopravní prostředek. 

Po absolvování stezky se dostanete úplně na druhou stranu kopce, takže pak vás čeká celkem štreka,a byste se dostali na původní místo. Konkrétně cesta asi čtyřmi nebo pěti lanovkama.

Po celou dobu pobytu jsme měli počasí jako z pohádky. Každý den sluníčko s oblohou bez mráčku a krásně teplo (termín 18.-23.2.2019). Zaskočil nás až poslední den, kdy jsme se rozhodli zopakovat si ještě jednou vyjížďku na stezku zamilovaných a udělat pár fotek na zrdcadlovku.

I přesto, že v na straně v San Pellegrinu mírně pofukovalo, po přejetí kabinkovou největší lanovkou na druhou stranou kopce (Col Margerita) se situace začala měnit. Stezku jsem si užili a bylo krásně. Problém ovšem nastal při návratu zpět, kdy postupně začali zavírat jednotlivé sjezdovky kvůli větru a později bohužel i jedinou lavonku, která nás byla schopná dostat zpět na kopec k hlavní velké kabině a zpět k autu v Passo San Pellegrinu.

V tu chvíli nastal problém. Po hodině čekání ve frontě byla lanovka nadobro uzavřena a my byli posláni na jinou, která nás dostane přes kopec na další sjezdovky vedoucí do městečka Falcade, odkud nás měl zpět dopravit zdarma skibus.

Nebyli jsme v téhle situaci ale zdaleka jediní a tak vznikla fronta i na další lanovku zpět na sjezdovky. Ta se navíc každých 15 sekund kvůli větru zastavovala a nás tak čekala další témeř hodina čekání. Po přejezdu vrcholu se situace uklidnila. Na druhé straně směrem do Falcade ani nebylo patrné, že snad může někde foukat. Dopravili jsme se přes několik dalších sjezdovek do Falcade, kde na nás čekala další nekonečná fronta na skibus. 

První přijíždí po 40 minutách čekání.  Nevejde se do něj ale ani třetina všech čekajících, takže začal probíhat boj na ostré lokty. Na tohle já nejsem, takže jsme bohužel ostrouhali a čekali dál. Nekonečná doba nás začala burcovat k hledání náhradního plánu. Druhá polovina partičky je stále v druhém středisku, takže by pro nás mohli zajet - je to asi 12km cesty (17 min). Nakonec jsme ale měli štěstí a vychytali jeden z přepravních transportérů, který také lidi svážel.

Nekonečné 4 hodiny strávené snahou dostat se zpět odkud jsme přijeli byly ubíjející, ale náladu nám spravil alespoň fakt, že jsme se, narozdíl od autobusu před námi, který se v polovině cesty porouchal, zpět opravdu dostali.

Z toho plyne poučení - dávejte pozor na silný vítr a zvažte případně výlet na druhou stranu kopce.

I přesto, že jsem vlastně před cestou téměř nikoho neznala, sjely se tu známí známých až se nás sešla macatá 24 členná skupinka. Neuvěřitelný na tom bylo, že i přesto, že téměř polovina členů byly děti, všechny lyžovaly tak bravurně, že jsem ani na chvíli nepostřehla, že bych musela na někoho čekat.

Po krásném týdnu naše prázdniny končí a nám tak nezbývá, než vyklidit pokoje a znovu se "pohodlně" v pěti naskládat do auta. Cestou zpět jsme se ještě stavili v Insbrucku, kde je velký outlet Burtonu, ale ceny tu bohužel stejně nejsou nijak báječný, takže jsme jen koukoukali a mířili dál. Celá cesta byla opět opředená sluníčkem, takže nechyběly nádherný výhledy, a to jak v Itálii, tak i v nádherném hornatém Insbrucku.

Cesta na zpátek nám zabrala celý den. Do Prahy jsme přijížděli za celkem pozdě za tmy. Ale jako vždycky to stálo za to.

Tak kam příště?

Duckie_on_the_way