Dunedin - Otago Peninsula

Po dalším týdnu práce se dětmi následovaly další dva dny volna. Ještě nemám vlastní auto a tak plánuju trochu punkový nocování v rodiným autě, který nemá kufr spojenej s interiérem auta, takže se tam nedají sklopit sedačky pro pohodlný spaní. Bude to bída, ale nedá se nic dělat, chci se jet podívat někam dál a vracet se nedává smysl. Mám teda v plánu přechrupnout na zadních sedačkách. Protože nemám ještě ani žádný camperský vybavení, nakládám brzo ráno  do auta peřiny z postele a polštáře a vyrážím na další výlet. Těsně před výletem jsem stihla koupit alespoň plynovou bombu a rendlík na vaření, abych ušetřila na stravě a mohla si uvařit na cestě.

Tentokrát směr západní pobřeží do 200 km vzdáleného univerzitního městečka Dunedin. Doposud největšího města, které jsem vlastně na NZ viděla.

Přijíždím do města a zjišťuji, že to není místo, kam by mě to zrovna táhlo. Ne snad, že by nebylo pěkný. Dalo se tam najít pár starých historických budov (nádraží s vystavenou starou lokomotivou, kostely aj…) ale pro mě je to pořád jen město plný aut a budov. Celou cestu lilo jako z konve, přesně jak předpověď pravila, a tak jsem se ani nezastavila a projela dál na poloostrov Otago Peninsula s nadějí, že jestli předpověď bude fungovat i dál, tak na dvě hodiny přestane pršet. 

Při vjezdu na poloostrov se najednou všechno změnilo v lepší (kromě počasí). Auta a McDonaldy zmizeli a přede mnou se začali objevovat neuvěřitelně krásný výhledy na zelený travou porostlý kopečky a taky na celý záliv na jehož konci je vidět město.

Chtěla jsem se cestou stavit podívat na zdejší hrad Lanarch castle, ale bohužel jsem při příjezdu zjistila, že je placená je nejen prohlídka uvnitř, ale i vstup k němu, takže jsem ho ani očkem nezahlídla, a protože jsem ještě pořád nedostala ani první výplatu, otočila jsem se a jela dál. Tak pro představu pro ty, co by se chtěli vydat dovnitř, tady jedna ilustrační fotka z webu.

Mou další zastávkou byl Lovers leap track. Nádherná nijak extra náročná procházka přímo ovčím výběhem k překrásnýma výhledama na všechny strany. 

Ovcím to tu patřilo a bylo vidět, že o místní krajině mají přehled. Za deštivého dne se nabáli relaxovat třeba ani na kraji útesu. Bohužel viditelnost nebyla kvůli počasí ideální, ale i tak to stálo za to. Naštěstí přesně na dobu mýho 2 hodinovýho pochodu přestalo pršet a začalo zrovna, přesně když jsem nasedla do auta. 

Potom už se ale déšť po zbytek dne neuklidnil a já tak musela najít místo delších tracků něco příhodnějšího. Vydala jsem se na cestu k majáku na konci poloostrova. Zdálo se to blízko, ale bylo to dalších asi 30km cesty, která popravdě asi nestála za to. Starý rozpadlý maják, ke kterému byla zavřená cesta.

U toho se nacházelo albatrosí centrum Royal albatross centrum, ale místo albatrosů všude jen racci. Porozhlédla jsem se uvnitř budovy, která fungovala i jako informační centrum a přečetla si něco málo o tamních zvířatech. Pak jsem pokračovala dál na vyhlídku. Ta jediná stála za to. Chvilku jsem se za ukrutnýho deště kochala, a pak k vyrazila na další nedalekej track, ze kterýho měla být větší šance spatřit albatrosi. Po příjezdu jsem ale zjistila, že cesta, kde se dají pozorovat albatrosi je jenom turistická atrakce a nedá se jít pěšky, pouze jako placená exkurze jakousi čtyřkolkou. Takže zase nic. 

Fail: Tou dobou jsem ještě navíc zjistila, že veškerou svačinu na dva dny, kterou jsem si doma pracně připravovala, jsem zapomněla v lednici. No prostě den blbec. Naštěstí mi zůstali alespoň potraviny, kterým lednička nepřísluší, a tak jsem si dala k obědu snídaňový vločky, samozřejmě bez mlíka a zapila je vodou.

Pak jsem se vydala zpátky do města s nadějí, že se na chvilku někde schovám před tím šíleným lijákem. V tu dobu mě ještě kontaktoval klučina, kterej tam prodával auto, o který jsem měla zájem, tak jsem alespoň chvilku zabila prohlídkou a pokecem s ním. Auto fajn, ale je to sem dálka, takže to asi neklapne, ale alespoň jsem si popovídali s Amíkem, co závodně lyžuje a jezdí trénovat na Slovensko. Alespoň nějaký zpříjemnění dne.

Kousek od místa, kde jsme se sešli se nachází nejstrmější ulice na světě Baldwin street, a tak jsem se rozhodla, že si jí vyšlápnu, déšť nedéšť. Ulice měla asi 350m a vypadala celkem obyčejně. Jo, člověk si při výšlapu nahoru sice moc nepokecá, protože má problém s dechem, ale nic co by nás lidi, co šlapou po horách extra zarazilo (Japonka, kterou jsem tam ale potkala to vzdala celkem rychle ani ne v půlce - zřejmě jinej oddíl :-). Nahoře je za odměnu pro ty, kteří to nevzdají vybudovaná lavička na odpočinek a pítko s vodou. 

Čas v dešti se vlekl, tak jsem vyrazila do centra města na malou procházku a chtěla najít ulici plnou street artu, kterou najdete pod jménem Street art trail. Tam by mělo být 25 pokreslených budov. Vyšlápla jsem tam, ale déšť byl tak silnej, že jsem zvládla vidět jenom dvě. A pak jsem zapadla do Galerie umění Public Art galery, abych se trochu osušila. Galerii doporučují na různých cestovatelských stránkách jako dobrou volbu pokud chcete ušetřit, protože stejně jako Settlers muzeum je zdarma. Ani se nedivím, nebylo tam nic zásadního k vidění (alespoň pro mě). Pokud se ale vyžíváte v nakupování uměleckých designových serepetiček, tak se vám tu třeba bude líbit.

Prošla jsem se ještě po centrálním náměstí Dunedinu Octagon Fontain, zapadla do info centra a rozhodla se, že je na čase vydat se do jediného funkčního freedome kempu v okolí Recreation camp (kemp, kde se smí nocovat v autě zdarma) široko daleko.

Četla jsem, že jeho kapacita je hodně malá, a že je třeba přijet včas. Když jsem přijela, už bylo jen poslední půlmísto, tak jsem ještě poprosila ostatní lidi z aut, ať se poposunou, a tak si nakonec své bydlení tak tak vydobyla. 

Pozdějc přijel úplně náhodou do kempu i Pavel, kluk se kterým jsem cestovala po Fiordlandu minulý týden, a tak jsme se domluvili na noční pozorování polární záře, na kterou byla slušná předpověď. 

Zatím ale pořád pršelo, tak uvidíme co z toho bude. Uvařila jsem si večeři v krytý korbě auta (skvělá věc, sice jsem kvůli tomu neměla pořádný místo na spaní a musela se spokojit se zadníma sedačkama, ale na vaření v suchu pecka).

Obloha se opravdu kolem 1 ráno vyjasnila, a my se vypravili po tmě s čelovkama na pláž. Byly jsme asi 3 km od pláže, která je jedním z nejlepších míst na pozorování polární záře na Zélandu, takže šance, že něco uvidíme tu byla. A něco jsme i viděli, ale pořád nebyla dostatečně silná na to, abych si už dala pokoj. Věnovala jsem tak čas na pláži učení se s foťákem, blbli jsme a vymýšleli fotky se slabou polární září v pozadí.

Obloha byla nádherná. Až tak neuvěřitelně krásná, že i přes šílenou zimu nebylo možný jít spát. Lehli jsme si na pláži na pláštěnky a pozorovali oblohu, jako nic jsme tak strávili téměř dvě hodiny. Viděla jsem padat asi deset hvězd. Pak už jsme byli ale fakt hodně zmrzlí, navíc se začalo zatahovat, a tak jsme zapadli do aut nabírat síly na další den, který jsme se v rámci šetření nákladů rozhodli cestovat společně.

To už ale zase příště. Teď už dobrou noc!

Duckie_on_the_way