Webový portál o cestování a životě na Novém Zélandu

Den, který neměl být poslední

11.07.2018 VisitKiwiCZ

Na našem prvním VisitKiwi srazu jsme se seznámili s Martinem, sympaťákem, který neměl o příběhy z cest nouzi. A jak hodiny přibývaly, zajímavost témat se stupňovala. Až se s námi pozdě k večeru podělil o jeden skutečně silný životní příběh, který se pro něho stal velkým životním poučením.

S jeho svolením bychom nyní rádi tento jeho den sdíleli i s vámi, ostatními cestovateli, čímž bychom chtěli upozornit na to, že bezpečnost, připrvenost a dobré vybavení jsou vždy na prvním místě.

Tady je jeho příběh...

Úvod a kontext příběhu

Ahoj, jmenuju se Martin. Ve svých pětadvaceti letech jsem uskutečnil svou životní výpravu na Nový Zéland s touhou poznávat, získat nové zkušenosti a podobně tak, jak tomu je i u ostatních lidí, uvolnit ten zakořeněný stereotyp v mysli. 
 
Začátky nebyly moc jednoduché, nervozita se projevila v mnoha ohledech mimo jiné i častými nemocemi. Motivace pro samotnou výpravu byla ta tam, spíš převažovala snaha mít všechno pod kontrolou, což se moc nedařilo a vytvářelo to jen další stres. Brzké neplánované oddělení od kamaráda ze střední, se kterým jsme společně přiletěli, bydlení a noční práce v továrně ve městě, které moc nežije, tomu taky nepomohlo.

Období před událostí

Již několik týdnů pracuju v továrně na jablka. Třídím u pásu, balím tácy s jablky do krabic. Na směně pracuje cca sto lidí, od ostrovanů, Asiatů až po nás - pár Evropany. První tři dny je to zábava, poté již zase stereotyp. "Takhle jsem si ten Zéland nepředstavoval", běží mi hlavou. Vždyť už tu jsem přes dva měsíce a ještě jsem ani nebyl na pořádném výletě! Moje snaha o vytvoření si finanční rezervy na cestování "v klidu" mi v hlavě nedává prostor na změnu. Shánění práce na zimu také nebylo zrovna moc snadné. 

Někdy je práce i šest dnů v týdnu. Člověk má převrácený režim, spí dlouho, a pak jde hned zas do práce. V noci bývá zima. Během práce nosím teplou mikinu až ke krku, v posteli mám spacák a přes něj ještě tlustou peřinu. Zateplení domů na Zélandu je proslulé svojí jednoduchostí - není žádné, okna jsou tvořena jedinou tenkou tabulkou skla. O víkendu jsem občas nabídnul svůj vybledlý obličej slunečním paprskům, pokud se nějaké naskytly. Celkově se to ale všechno podobalo tomu, pro co jsem nepřijel. Opět ten stereotyp. 

V poslední době, jako by se mi nic nedařilo, znáte ten pocit? Nedávný výlet skončil bouračkou v autě, kde málem došlo k čelnímu střetu ve vysoké rychlosti. Jel sem na opačné straně silnice. K tomu všemu pád na longboardu, koupeném pro radost. V plné rychlosti jsem šlápnul před kolečko a sedřel si obličej. Přísahal jsem, že už na to nikdy nevlezu. 
 
Poslední kapkou bylo kamarádovo video, na kterém se vydal na úžasný výlet pod tzv. Horu Osudu- Mt. Doom, kterou znáte z filmu Pán prstenů, v danou chvíli natolik vzdálenou, mimo mé možnosti. 

fotka

Den, který neměl být poslední

Je začátek srpna. Zéland se nachází uprostřed zimy. Je neděle ráno. Pracoval jsem celý týden. Sděluje mi to mé tělo, ještě celé rozlámané, když vstávám z postele. Ten pohled z okna za to ale stojí, nádherný "letní" den! Je devět ráno a já nemůžu zůstat doma, tak jako jindy. Rychle vyhledávám v nadšení nějaké hezké místo, kam se vydat. Kamkoliv! Dávám si snídani a s malým batohem, v něm bundu, láhev vody a trochu jídla, v kraťasech a tričku, odjíždím necelých 100km za město do horské oblasti Kaweka Forest Park.

V autě si pouštím oblíbenou hudbu, vše je naprosto dokonalé. Po zhruba hodině jízdy pokračuju lesní cestou až na parkoviště, ze kterého vede hned několik tras. Je půl jedenácté dopoledne, ale vždyť se jdu jen projít. 

fotka

Vstříc dobrodružství

Vyrážím se staženou mapou v mobilu po první trase, která se mi zalíbila. Zanedlouho mě překvapí 30cm hluboký brod ledovou řekou- pro mě novinka. Přebrodím naboso a po nazutí bot v turistické extázi makám do kopce jak o závod. Z nadmořské výšky parkoviště 500 m.n.m. jsem už vystoupal do cca 1200. Prudký svah tvořil štěrk a kluzká hlína. Sem tam byla cesta hůř značená, popadané stromy, v jejichž stínu šlo občas nalézt malé pokrývky sněhu. Ovšem nikde ani vidu ani slechu človíčka, či zvířete. 
 
S příjemně zrychleným tepem jsem narazil na první vrcholek, kde se již nacházel sníh. Teplo jak v létě, no to je dokonalost! Skáču hlubokým sněhem jak kamzík radostí. Nevadí mi, že občas zapadnu i po kolena do sněhu, konečně se cítím naživu! V dálce se tyčí vrchol Kaweka, připadá mi tak blízko, a to mi dodává sebevědomí jít stále dál a dál, nespokojím se přeci jen tak s něčím! 
 
Jdu po hřebeni nahoru a dolů, začínám trochu cítit únavu. Už jsou dvě hodiny odpoledne a já pomalu začínám přemýšlet nad návratem. Stojím před závěrečným stoupáním na Kaweku, ale je prudké a v mých lehkých outdoorových botách to nepříjemně klouže. Mám za sebou skoro 9km chůze se stoupáním odhadem 1200m. Dochází mi voda, baterie v telefonu, jídlo mám snědené. Také se rýsuje lehká oblačnost. Nejvyšší čas jít zpět! 
 
Píšu si s kamarádem, posílám fotky, protože se v té výšce naskytnul signál. Vyrážím zpátky. Oblačnost se zvedá a slunce slábne. Mé doslova prodojené boty začínají být nepříjemně studené, ale říkám si: “Nejsem z cukru, to vydržím!" Najednou mě obklopila hustá mlha. Tyče, podle kterých se občas dá řídit, jsou ty tam. Začínám se orientovat už jen podle svých hlubokých stop ve sněhu, které jsem vyšlapal směrem k vrcholu. Ani chvíli nepochybuju, že zanedlouho si pustím topení v autě a pojedu zpátky domů, kde si uvařím teplý čaj.

fotka

Moment, kudy jsem to vlastně šel?

Stoupám do vrcholu, který má dle mé paměti být již poslední, pak už jen klesání dolů do údolí. Kvůli mlze vidím na necelých 30m před sebe. Za pár metrů stopa končí. V okolí nenacházím jedinou tyč. Běhám dokolečka a zběsile hledám svoji stopu. Otevřu si mapu, aby mi podle GPS ukázala moji polohu. Bod zamrznul ovšem tam, kde jsem procházel téměř před dvěma hodinami! Do toho se stmívá, hodiny ukazují pátou, moje baterka 20%. 
 
Značně znepokojen situací vykročím dál. Nalézám beze stop další tyč, jenže to může také znamenat cestu úplně někam jinam. Vede mě to do sedla, kde je naváto spoustu sněhu. Otevřený ráz celé krajiny bez dřevin jen napomáhá větru, opírá se do mě, kdy se mu zachce. Objevuji konečně signál na telefon a tak píšu známým, "že se o něco málo zdržím". 
 
Píšu také kamarádovi, že jsem to pěkně podělal, ale nevzdávám to. Na jeho popud to vezmu přímo z kopce dolů a doufám, že najdu zkratku. V tom mi únavou vypoví službu noha. Převracím se mohutným kotoulem dolů a zabořuju již tak prostydlé ruce a obličej do sněhu. Podívám se na telefon. Ztráta signálu mě natolik vylekala, že jsem ze všech sil vyběhnul kopec zpátky nahoru a celý znavený uznal- nemám to ve svých rukou.

V rukou osudu

Vytáčím záchranou službu. S 15% baterie se snažím vysvětlit, kde se nacházím. Přijde mi prý do pár minut smska od policie, kde jim mám potvrdit polohu přes odkaz. Přemýšlím o nejvhodnějším způsobu, jak to přečkat, stát ve větru už nedokážu, ale všude okolo je jen samý sníh. Po chvilce nalézám snad jediný zapadaný kousek porostu široko daleko. Jedná se o dvě větvičky jakéhosi keře. Skrčmo se položím na bok a objímám batoh. Teplota ve větru může být mezi -5 až -10°C. Tenké spodky, kraťasy, lehké tričko, bunda a víra, nic jiného nemám. 
 
Další komunikace probíhá přes smsky. Mám tak zmrzlé prsty, že dělám spoustu překlepů, ale to je mi naprosto jedno. Uběhne další hodina a nic se neděje, jen se mi vybíjí baterie na telefonu a tak mě poprvé napadla myšlenka, co když tu zůstanu, co když nikdo nepřijde? A když, jak mě v tý mlze najdou? 
 
Další hodina bez komunikace. V mobilu se podívám na fotky rodiny, lidí, které mám rád. Neměl jsem v úmyslu někoho stresovat, napadlo mě však napsat poslední status na facebooku, a tak ze zbytku energie mého telefonu nervózně vyťukávám ztuhlými prsty: "Kdyby se stalo cokoliv, mám vás všechny rád". Přičemž mi jedna známá odepsala komentářem: "to jsi zas nekde chlastal, viď?" Na tváři jsem na chvíli vyloudil zmrzlý úsměv, zpátky jsem již nic neodepsal. 
 
Vypínám internet nadobro. Přestávám hýbat prsty na nohou, z chodila se stává jeden kus ledu. Je devět hodin a já stále čekám na odpověď, co se mnou bude. Zničehonic přichází smska: Za půl hodiny vyletí vrtulník tvým směrem, ozvi se až ho uslyšíš. Stále byla ovšem naprostá mlha a já pochyboval, že mě v tomhle počasí vůbec kdo uvidí. Telefon se mi mohl vybít každou vteřinou, znáte to, když vám baterka zničehonic vypoví službu na deseti procentech. 

fotka

Zmrzlý úplně(k)

Během poslední hodiny se událo něco, co jsem naprosto nečekal. Vítr rozehnal mlhu po celém hřebeni a už si jen potichu broukal. Na celou pláň a vrcholky hor svítil měsíc v úplňku obklopený spoustou hvězd tak jasně, jako by byl den. Krystalky ledu se okolo mě třpytily jako drahokamy, a já se začal cítit tak klidně. “Taková nádhera!” povídám si tiše pro sebe. Bylo vidět i 100km vzdálené město, začaly mi téct slzy po tváři. “I kdyby to měly být mé poslední chvíle, byly by moc hezké” konejším se smířlivě..."Ne! Tohle není konec! Chci toho přeci na světě ještě tolik zažít, dokázat!" ihned mi blesklo hlavou a odehnalo tu předchozí myšlenku. 
 
Najednou se větrem začal nést zvláštní hukot z dálky. Nemohl jsem tomu uvěřit, vždyť je to vrtulník! Roztřesenými prsty odemykám zmrzlý telefon s 5% baterií a celý roztřesený nemotorně píšu, ať letí kilometr směrem doprava. A skutečně, zanedlouho svítí reflektorem asi 200m pode mě. Ze všech sil vstanu a začnu mávat rozsvícenou obrazovkou telefonu. “Tady!” Řvu z plných plic přestože vím, že mě nemohou slyšet. V tom najednou vrtulník otočným manévrem odlétá pryč. “Tak to je pěkně v háji!” kleknu si do sněhu, v skrytu naděje stále doufám v zázrak...

Hurá do tepla

Zvuk vrtulníku se pomalu vytratil. Následovalo nejdelších deset minut mého života. A hele, vrací se!  Dokonce nyní svítí už mnohem blíž! Přistávají na sníh 50m od místa, kde ležím a rázem dvě postavy vybíhají mým směrem. Vstávám a rychlým krokem vykročím k nim. Nastoupím, sedím uvnitř a snažím se pochopit, co se právě událo. Dostávám sluchátka a mikrofon, do kterého se ihned začínám omlouvat, děkovat, nadávat si. Oni se jen tiše usmívají a nechávají mě říct, co potřebuju. "Měl jsi štěstí, hochu!" ušklíbne se jeden z nich a podává mi čokoládovou tyčinku. Druhý si svlékne bundu a hodí ji přeze mne. Na pár minut zavládne ticho. Svými omrzlými prsty křečovitě svírám zabalenou sušenku. "Chceš to otevřít?" slituje se nade mnou záchranář. 
 
Zanedlouho přilétáme  do hangáru ve městě, kde se potkávám s velitelem policie. Podávám si s ním již rozmrzlou ruku a ptám se, jak se jen mohu odvděčit. Nabízí mi svezení autem až domů, které s radostí přijímám. "Do nemocnice není třeba, stačí mi deka a kamna, co máme doma" hrdě odpovídám. S díky potřesu rukou všem ze záchranného týmu.

Jede se domů… 

Pro VisitKiwi Martin

fotka

Hurá do tepla

Zatímco se mi teplo dostávalo pod kůži, v mysli mi kolovaly tisíce myšlenek. Za co všechno může být člověk vlastně vděčný? Je to snad drahé auto, honosná vila? Rodina a prostředí, kde jsem vyrůstal či hřejivá deka, schopnost postavit se na nohy nebo pocit vdechnutí čerstvého kyslíku do plic? Je to snad někdo, kdo je tu pro nás v ten správný moment, kdy to nejvíce potřebujeme? Jakým způsobem vůbec strávím život, když jsem se právě přesvědčil, že se o něj velice snadno umíme připravit? Také mi došlo následující: Připravit se o život znamená také dělat celý život to, co nechci.  
Ten večer jsem si slíbil, že začnu dělat více to, co si přeju, žít život a ne přežívat, mít radost každý den, ne jen “když se to hodí”. A jak to už u mě tak bývá, přemýšlím, přemýšlím, až se samotnou únavou svalím do postele a hluboce usnu. 
 ​

Pro VisitKiwi Martin

Martin se určitě na svém výletě nezachoval zodpovědně, a také si to uvědomil. Nepřestal chodit do přírody, nepřestal riskovat ani si užívat života. Ba naopak, na Nový Zéland se nyní opět vrací, tentokrát již s pracovními vízy.

Nakoupil si ale kvalitní vybavení do hor a přistupuje k výletům zodpovědně. Né každý dostane druhou šanci. Buďte proto na svých cestách opatrní a dodržujte veškerá bezpečnostní opatření. Nikdy nevíte, co vás na cestách potká, ale je dobré svým chováním krizovým situacím předcházet.

Pro aktivní cestovatele doporučujeme sjednat pojištění TrueTraveler s připojištěním Adventure pack, které vás jistí při většině provozovaných sportů i při práci.

Líbil se Vám tento článek?

Diskuze

Bloguj o Novém Zélandu na VisitKiwi.cz!

Zaregistruj se a začni psát ještě dnes.

Nejnovější články

Christchurch
Christchurch

Město umělců a kreativního myšlení.

31.07.2019 VisitKiwiCZ
Te Puke a Tauranga
Te Puke a Tauranga

Pokus o práci na Kiwi a následné setkání s českými kamarády u jedné z nejoblíbenějších pláží Nového Zélandu.

27.07.2019 Duckie_on_the_way
New Plymouth
New Plymouth

Co na vás čeká při návštěvě města New Plymouth.

20.07.2019 VisitKiwiCZ
Napier
Napier

Kde se nachází novozélandské město Napier a co zajímavého můžete viět v jeho okolí.

01.07.2019 VisitKiwiCZ
Tauranga
Tauranga

Kde se nechází město Tauranga a jaké zajímavosti můžeme navštívit v jeho okolí.

21.06.2019 VisitKiwiCZ