Přes Auckland do Northlandu

Sraz se Sylvou úplně neklapnul, protože jejich plán byl ještě dneska dojet skoro přes celej Northland do kempu na severu. To se mi nechtělo, protože jsem po cestě měla naplánováno spoustu zastávek, které jsem nechtěla vynechat. Rozhodla jsem se proto jet opačným směrem a potkat se s nima druhý den uprostřed. 

Auckland,to byla fakt divočina. 

Myslela jsem, že se třeba někde ve městě zastavím, něco tam vidět, ale tohle místo je jen jedna velká pomalu se posunující zácpa. Zácpa?! Úplně jsem tady na Zélandu zapomněla, že něco takovýho existuje, a po pravdě jsem si to nechtěla úplně připomínat, takže jsem se odtamtud snažila co nejdřív dostat pryč. I tak mi to trvalo asi 2 a půl hodiny. A dost mě to zmohlo, takže jsem hledala nejbližší místo, kam složit hlavu.

Našla jsem freedome kemp Port Albert Domain. Bohužel kolem Aucklandu nic není, takže mě i tak čekalo ještě sto kiláků. Když jsem přijížděla, už se stmívalo a já doufala, že mě tu nečeká zase nějaká kulišárna typu, zde můžou kempovat pouze 4 auta apod. Naštěstí tohle místo bylo obrovský a klidný, takže jsem zaparkovala a rovnou šla, konečně jednou zase v klidu, spát. Kemp byl přímo u vody, tak jsem doufala, že až se ráno probudím, bude příliv s krásným výhledem na vodu, ale bohužel byl zase odliv, takže jsem čučela jen na spoustu bahna. I tak to bylo pěkný místo. Moc se tu ale nezdržuju, abych dohnala holky. 

Brala jsem to postupně po západním pobřeží na sever Northlandu přes městečka Maungaturoto a Paparoa se zastávkou v Dargaville na wifině, až na první krátký asi 10ti minutvý výšlap na vyhlídku Totaka Peak. Dole jsem potkala skvělý koně. Jeden z nich vypadal jak dalmatýn. Tak jsem je chvilku pomazlila a vyrážím nahoru. Je pěkný dusno. Takový to nechutno, ve kterým se vám nechce zrovna šlapat do kopce. Ještě, že je tak krátkej. Ale jelikož je to vyhlídka, krátkej znamenalo strmej. 

Po cestě jsme potkala místní rodinku s dalmatinem. Tak jim vyprávím o koni dole, že by se k sobě hodili a zjišťuju, že ten kůň je jejich a pořídili si ho, právě aby jim ladil se psem :-D. Slušný... Je to ale prej pěknej prevít, a že mi ho klidně dají jestli chci... že by? :-)

Trochu mě překvapila na ošklivě hnědá barva řeky, která je prý pořád takhle zabahněná. Není znečištěná, ale má bahnitý podloží, ale tak nějak se mi to nelíbí po těch křišťálových horských řekách, které jsem vídávala.

Výhled na okolní nížiny byl ale parádní :-)

Moje další cesta směřovala k jezeru Lake Kaiiwi. Krásný místo na koupání a kempování (placený kemp přímo u jezera). Průzračná mělká voda, která se po asi 50metrech láme v obrovskou hloubku, kde je udělané plovoucí molo na skákání. Tady se nevykoupat by byl hřích. Navíc backpackerská vana už se hodí.

Po koupačce a osvěžení jsem pokračovala dál po západním pobřeží. Tentokrát jsem jela obhlídnout zdejší vážené stromy kauri na Kauri walk. Jednalo se o procházku v lese, která vedla vždy k nějakému z prastarých stromů kauri.

Byly tu tři odbočky- four sisters (čtyři stromy rostoucí u sebe),a pak 7. a 2. největší strom kauri. Po pravdě mě tohle zase tak extra nezaujalo. Jsou to stromy s širokými kmeny, to jo, o tom žádná. Ale nezapomenutelnej zážitek to pro mě nebyl.

Přeci jen jsem měla ale trochu toho štěstíčka, aby se mi návštěva stromů okořenila. Zrovna, když jsem přicházela tu jeden místní Maor zpíval motlitbu stromu. Nebyla to žádná turistická atrakce, ale přirozená věc, takže to bylo hodně silný a pěkný. Na tajno jsem se ho snažila natočit, ale protože jsme přišla vprostřed, nevěděla jsem, jestli se ho hodí, a tak jsem nechala foťák na krku a zapla jen video, aby byl slyšet zvuk.

Asi za další kilometr byla další mini zastávka. Tady roste ten úplně největší strom kauri Tane Mahuta. Kdybych za ním měla jezdit dálku nebo jít půldenní track, tak bych asi nešla, ale když už jedu okolo, tak se tam stavím. 

Ke stromům se bohužel nedalo dostat blíže, než po vybudované cestičce k zábradlí, takže se ho nedalo zkusit obejmout. Důvodem jsou jeho hodně náchylný kořeny, který nerostou do hloubky, ale na povrchu a při šlapání na ně se poškozují. Celkově jsou tyhle stezky ke kauri stromům hodně pečlivě chráněný, ale se k nim nedostala žádná nákaza. Při vstupu do lesa procházíte branou, kde musíte absolvovat tři fázi čištění bot. Různý kartáče a vodní roztok, který se snaží zabránit přenosu nečistot do lesa. 

Pak už jsme moc plánů neměla, ale koukalo na mě jedno místo na mapě s názvem Koutu boulders, kam jsem se rozhodla zajet a prozkoumat. 

A dobře jsem udělala. 

Čekala mě tam kratičká procházečka po pláži. Moc se mi tam líbilo. Stromy tu rostly z vody a na konci byla malá romantická houpačka.

Potom už jsem si to svištěla do dalšího freedome kempu Raetea North side campsite. Mapa mě navedla na trajekt, který cestu zkracoval, ale byl dost drahý. Cesta stála 20 dolarů (jednosměrná), když si pak chcete koupit 5 jízd, stojí vás to 30. Takže klasicky přepálená cena jedné jízdy.

Já už ale byla unavená a trajekt zrovna přijížděl, takže jsme neměla moc času na rozmyšlenou. Tak jsem prostě jela. Tenhle freedome kemp byl hnedka vedle silnice. Nemuselo se nikam zajíždět po dlouhých gravelkách apod., což bylo fajn. Jednalo se o velkou travnatou plochu (dejte si pozor pokud zvolíte tenhle kemp za deště, je lepší nezajíždět moc daleko od cesty pokud prší, mohli byste tam lehce zapadnout v bahně).

Tady mé trampoty pro dnešek končí. Zítra se vydám zase o kus dál na sever.

Duckie_on_the_way