Arthur's Pass

Po probuzení v nádherným divokým freedome kempu Waimakariri v šest ráno vstáváme a vyrážíme na Arthurs Pass Avalanche track, výšlap na jeden z nejvyšších kopců v okolí za krásným výhledem. 

Plánovaná doba tracku je 6-8 hodin. Máme azuro, šlapem tak nějak jak můžem, snažíme se, ale závodníci z nás nebudou. Nahoru jsme to měly tak za 3hoďky. Cesta byla strmá, ale krásná a to co nás čekalo nahoře (ale i vlastně při cestě) rozhodně stálo za to. Úžasný výhledy na okolní, z jedné strany ještě zasněženou, krajinu, které nás nahoře i přes celkem nepohodlnou kamenou platformu drželi vážně dlouho.

Kromě pár turistů, kteří se na místo vyškrábali před námi a po nás jsme se tu setkaly taky s horským papouškem Keou, který se svými zvláštními chutěmi samozřejmě přiskotačil až ke mě, aby ochutnal gumu na mých trekových botách, kterou má tak rád. To jsem mu samozřejmě nedovolila, z jeho setkání jsem ale byla nadšená.

Tenhle track je loop, takže se nemusíte vracet dolů stejno cestou, což je vždycky příjemnější. A jde se dobře, poznání lehčeji než nahoru, kam je to dřina, ale stojí za to. Cestou z kopce jsme strávili asi 2,5 hodiny, které nám zpříjemnila další krajanka, kterou jsme potkaly na vrcholu.

Po příchodu z tracku dojdete na silnici asi kilometr od parkoviště. To musíte bohužel dojít po asfaltu, ale cestou si můžete jako my střihnout ještě kraťoučkou 15 min procházku k vodopádu Devils Punchball, ktreý je z dálky vidět i při scházení z vrcholu. Krátká cestička vás dovede na vyhlídku. Mě vyhlídka nestačila a došplhala jsem se po kamenech až přímo k němu. To dá člověku úplně jinej zážitek a hrozně to dobíjí baterky. 

Ale bacha, vzhledem k tomu, že slovo vodopád je odvozený od padající vody, ano, budete mokrý ;-).

Na tracku jsme potkaly češku Jitku, se kterou jsme potom zašly na „pivko“ a pokecat. Pak už jsme se po týdenním společném cestování s Ivetou rozloučily a jela každá svým směrem. Iveta do Christchurch za kamarádkou a mě čekal výlet dál po západním pobřeží až na sever jižního ostrova. Přerovnala jsem si celé auto a zútulnila ho zase na bydlení pro jednoho a vrátila se na noc zpátky do freedome kempu, kde jsme spaly předchozí noc, načerpat síly na další cesty. 

Náš týden společných cest je u konce a já bych cestování s Ivetou celkově shrnula jako ucházející. 

Bylo super, že jsme mohly chodit tracky společně, ale jinak jsme se dost rozcházely v ostatních aktivitách typu, kdy chce kdo a co jíst apod… to dává smysl. Není lehký cestovat a týden sdílet prostor malinkýho auta s někým, koho vůbec neznáte, takže v konečným důsledku jste to vlastně zvládly dobře. Už jsem se ale zase těšila, až si budu moct dělat věci jenom podle svýho. Užívám si noc rozvalená přes celou posel v autě (pro dva lidi, který se neznají a netulí se k sobě, je to celkem malý prostor) a nechávám si zdát o tom, kam mě zavedou moje cestovatelský boty příště.

Duckie_on_the_way